Robin Cook
překlad: Jiřina Stárková

MOZEK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 5.

„Jmenuji se Kristin Lindquistová,“ řekla mladá žena čekající na fakultní gynekologické klinice. Pokusila se o úsměv, ale koutky jejích úst se lehce chvěly. „Na čtvrt na dvanáct mám dohodnutou schůzku s doktorem Johnem Schonfeldem.“ Hodiny na stěně čekárny ukazovaly přesně jedenáct.

Ellen Cohenová vzhlédla od svého paperbackového románu a spatřila nad sebou usmívající se tvář půvabné dívky. Každému stačil jediný pohled, aby zjistil, že Kristin Lindquistová má všechno, co Ellen Cohenová postrádá. Přirozeně blonďaté vlasy, jemné jako hedvábí, drobný, nahoru zdvižený nos, hluboké modré oči a dlouhé, skvěle tvarované nohy. Ellen ji okamžitě začala nenávidět a v duchu ji zařadila mezi prohnané kalifornské coury. Na jejím úsudku by nic nezměnila ani skutečnost, že Kristin pocházela z Madisonu ve státě Wisconsin. Dlouze potáhla z cigarety, kouř vyfoukla nosem a očima přelétla knihu návštěv. Škrtla Kristinino jméno, řekla jí, aby se posadila, a jen tak mimochodem dodala, že Kristin bude jednat s doktorem Harperem, nikoli s doktorem Schonfeldem.

„Proč ne s doktorem Schonfeldem?“ zeptala se Kristin. Doporučila jí ho jedna ze spolubydlících z koleje.

„Protože tady není. Stačí vám to jako důvod?“

Kristin přikývla. Ellen si toho nevšimla, protože se vrátila ke svému románu. Ale když Kristin odcházela, sledovala ji se zlobnou závistí.

Teď byl ten pravý čas, aby Kristin odešla. V jednom okamžiku o tom dokonce uvažovala. Došla k názoru, že by si nikdo nevšiml, kdyby prostě pokračovala stejným směrem, jakým sem přišla. Za tu krátkou chvíli si zošklivila zdejší zanedbané prostředí, které jí připomínalo nemoci a hnilobu. Doktor Walter Peterson doma ve Wisconsinu měl čistou a příjemnou ordinaci, a přestože Kristin nebyla z pravidelných půlročních prohlídek nijak nadšená, nepůsobilo to tam na ni aspoň tak depresívně.

Ale neodešla. Už to, že se na sjednanou schůzku vůbec dostavila, vyžadovalo určitou dávku odvahy, a proto byla odhodlaná dokončit, co z vlastní vůle začala. Posadila se tedy na barevnou vinylovou židli v čekárně, přehodila nohu přes nohu a čekala.

Ručičky nástěnných hodin se pohybovaly nepřirozeně pomalu.

Po čtvrt hodině zjistila, že má zpocené dlaně. Všimla si, že dostává čím dál tím větší strach, a přemýšlela, jestli je s ní po psychologické stránce všechno v pořádku. V malé čekárně bylo kromě ní ještě dalších šest žen a všechny se tvářily klidně. To ji ještě víc znervóznilo. Při pomyšlení na své vnitřní orgány se jí dělalo zle a návštěva na gynekologii tyto představy ještě umocnila krutým a nesnesitelným způsobem.

Vzala ze stolu nějaký potrhaný časopis a snažila se odvést myšlenky jinam. Ale bezúspěšně. Skoro každá reklama jí připomínala neodvratné utrpení. Potom uviděla fotografii muže a ženy a mysl jí zaplavila další starost: jak dlouho po styku je možné najít v pochvě sperma? Předevčírem byla na návštěvě u svého přítele, Thomase Hurona ze čtvrtého ročníku, a vyspali se spolu. Kristin věděla, že jestli se o tom doktor zmíní, propadne se hanbou.

Důvodem jejího rozhodnutí navštívit kliniku byla právě známost s Thomasem. Začali spolu chodit na podzim a ona u něj často přespávala. Jejich vztah byl stále vážnější a Kristin usoudila, že pokoušet se určit, kdy je to „bezpečné“, zřejmě nebude nejrozumnější antikoncepční metoda. Thomas odmítal vzít na sebe jakoukoli odpovědnost a neustále ji nutil k častějšímu milování. Požádala o antikoncepční pilulky ve vysokoškolském středisku, ale bylo jí řečeno, že nejdřív musí zajít na fakultní kliniku na gynekologickou prohlídku. Kristin by dala přednost prohlídce u svého známého lékařem ve Wisconsinu, ale tam by její návštěva postrádala anonymitu.

Zhluboka se nadechla a uvědomila si, že má žaludek jako na vodě, a pocítila znepokojivé kručení ve střevech. To by tak ještě scházelo, aby ze samé nervozity dostala průjem! Pouhé pomyšlení na něco takového ji vyděsilo k smrti. Podívala se na hodiny. Toužebně si přála, aby už nemusela čekat moc dlouho.

Uplynulo půl druhé hodiny. Konečně ji Ellen Cohenová zavolala do jedné z vyšetřoven. Svlékala se v malé kabince za závěsem a linoleum ji studilo do chodidel. Na stěně objevila jen jeden háček, a tak na něj pověsila všechny části svého oděvu. Podle příkazu si oblékla nemocniční košili, která jí sahala do půlky stehen a zavazovala se vpředu na tkaničky, z nichž mnohé byly utržené. Když sklonila hlavu, všimla si, že jí chladem ztvrdly bradavky a trčely pod prořídlou bavlněnou látkou jako dva knoflíky. Doufala, že než ji uvidí doktor, trochu se zahřeje.

Vykoukla zpoza závěsu a spatřila, jak sestra Blackmanová rovná nástroje na sterilním ručníku. Odvrátila oči, ale ještě stihla nechtěně zahlédnout velké množství nablýskaných nerezových nástrojů, včetně rozvíracího zrcadla a nějakých kleští. Stačil jediný pohled na všechny ty pomůcky a pokoušely se o ni mdloby.

„Víborně.“ usmála se sestra Jste rychlá, to se nám líbí.

Pojďte dál. Vylezte si sem nahoru.“ Poplácala roušku na vyšetřovacím stole. „Doktor přijde za chvíli,“ dodala a nohou přisunula ke stolu malou stoličku.

Kristin si oběma rukama přidržovala svůj chatrný oděv a zamířila k vyšetřovacímu stolu. S kovovými třmeny pro nohy po obou stranách vypadal jako nějaký středověký mučicí nástroj. Kristin vylezla na stoličku a posadila se čelem k sestře.

Paní Blackmanová se zajímala velice zevrubně o její zdravotní stav a Kristin udivilo, do jakých zachází podrobností. Nikdo si dosud nenašel čas provést tak kompletní statistiku, včetně dotazů na její rodinnou anamnézu. Když spatřila sestru Blackmanovou poprvé, znejistěla, protože se obávala, že bude stejně chladná a odměřená, jak naznačoval její vzhled. Ale během vyplňování gynekologické karty se paní Blackmanová chovala vlídně a projevovala takový zájem, že se Kristin pomalu uklidnila. Ženská sestra si poznamenala, že během několika posledních měsíců trpěla Kristin slabým výtokem a snad už od čtrnácti let občasnou menstruační nepravidelností.

Tak to bychom měly. Teď se připravfme na vyšetření,“ odložila paní Blackmanová kartu. „Položte se a nohy dejte do třmenů.“

Kristin ji poslechla a přitom se marně snažila udržet přední díly košile u sebe. Bylo to prakticky nemožné a její klid se zvolna vytrácel. Kovové třmeny působily na dotek jako led a způsobily, že jí tělem projela mrazivá vlna.

Sestra Blackmanová s třepnutím roztáhla čerstvě vyprané prostěradlo a přehodila je přes Kristin. Nadzvedla okraj a podívala se pod ně. Kristin téměř cítila na svém úplně odhaleném rozkroku její pohled.

„Fajn,“ přikývla Blackmanová, „posuňte se až na kraj stolu.“

Pomocí jakéhosi krouživého pohybu boků a půlek hýždí se Kristin posunula směrem ke třmenům.

Sestra nebyla spokojená a nespouštěla z Kristinina rozkroku oči:

Ještě kousek.“

Kristin se posunula ještě kousek, ale to už cítila, jak jí půlka hýždí doslova visí ve vzduchu.

Tak je to správné,“ přikývla paní Blackmanová. „Teď se uvolněte a čekejte na doktora Harpera.“

Uvolněte se! pomyslela si Kristin. Jak se může uvolnit? Připadala si jako kus masa ve výloze, které čeká, až se o ně poperou zákazníci.

Za ní bylo okno a to, že záclona není tak docela zatažená, jí dělalo velké starosti.

Dveře vyšetřovny se bez zaklepání otevřely a do místnosti strčil hlavu nemocniční poslíček. Kde že jsou ty vzorky krve, které má odnést do laboratoře? Paní Blackmanová řekla, že mu je ukáže, a odešla.

Kristin zůstala sama ve sterilní atmosféře, obklopená aseptickým pachem alkoholu. Zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla.

Čekání je vždycky ze všeho nejhorší.

Otevřely se další dveře. Kristin zvedla hlavu v naději, že konečně přichází doktor Harper. Ale místo něj stála na prahu Ellen Cohenová z příjmu a ptala se, kde je paní Blackmanová. Kristin jen potřásla hlavou. Ellen odešla a práskla za sebou dveřmi. Kristin položila hlavu a zavřela oči. Měla pocit, že už toho víc neunese.

Právě když ji napadlo, že vstane a odejde, otevřely se dveře a dovnitř vpochodoval doktor.

„Ahoj, zlato. Jsem doktor David Harper. Jak se vede?“

„Dobře,“ odpověděla Kristin sklesle. Někoho jako byl David Harper rozhodně nečekala. Na lékaře jí připadal moc mladý. Jeho tvář s nevyspělými chlapeckými rysy byla v rozporu s téměř holým temenem hlavy. Obočí měl tak husté, že vypadalo spíš jako umělé.

Doktor Harper přešel k malému umyvadlu a kvapně si umyl ruce.

„Studujete na univerzitě?“ zeptal se a pročítal její kartu.

Ano.“

Co studujete?“

„Umění,“ odpověděla. Věděla, že se ptá jen tak, aby se neřeklo, a bylo jí to jedno. Po tom nekonečném čekání pocítila úlevu, když si mohla s někým promluvit.

„Tak umění. To je hezké,“ řekl neurčitě. Když si osušil ruce, roztrhl igelitový sáček s latexovými gumovými rukavicemi. Před Kristin si je navlékl na ruce, s hlučným lupnutím je přetáhl přes zápěstí a upravoval jeden prst po druhém. Tento poměrně jednoduchý úkon prováděl s přehnanou pečlivostí jako nějaký rituál.

Kristin si povšimla, že mu porost kůže chybí jen na temeni, ostatní viditelné části těla byly hustě pokryté silnými tmavými chlupy.

Chlupaté hřbety rukou vypadaly pod průhlednými rukavicemi téměř vulgárně.

Doktor Harper přistoupil ke konci stolu a vyptával se na její slabý výtok a menstruační nepravidelnosti. Očividně ho nevzrušil ani jeden ze symptomů. Bez dalších průtahů usedl na stoličku a zmizel jí z očí. Jak se nadzvedl dolní okraj prostěradla, zachvátila ji panika.

„Dobrá,“ ozval se nezúčastněně. „„Potřebuju abyste se kapku posunula směrem ke mně.“

Když se chystala vyhovět jeho přání a málem přitom sklouzla ze stolu, otevřely se dveře vyšetřovny a vešla paní Blackmanová. Kristin to vzhledem k situaci potěšilo. Nohy měla roztažené až do krajní polohy. Už si nemohla připadat zranitelnější a odhalenější.

Podejte mi Gravesovo zrcadlo,“ požádal doktor sestru.

Kristin neviděla, co se děje, ale slyšela ostré údery kovu o kov, které jí působily nepříjemný pocit v žaludeční krajině.

„Fajn,“ řekl gynekolog. „Teď bych rád, abyste se uvolnila.“

Než mohla něco říct, gumový prst rozevřel poševní vchod. Reflexivně stáhla stehenní svaly. Potom ucítila, jak dovnitř vniká studené kovové zrcadlo.

„No tak, uvolněte se! Kdy jste měla poslední CYTO?“

Kristin trvalo několik vteřin, než si uvědomila, že dotaz patřil jí.

„Asi před rokem.“ Měla pocit, jako by se uvnitř roztahovala.

Lékař mlčel. Kristin neměla tušení, co se děje. Se zrcadlem v pochvě se bála udělat sebemenší pohyb. Proč to trvalo tak dlouho? Zrcadlo se mírně pohnulo a ona zaslechla, jak si doktor něco mumlá. Je s ní snad něco v nepořádku? Zvedla hlavu a zjistila, že se na ni ani nedívá. Otočil se a kutil cosi na nízkém stolku, k čemuž potřeboval obě ruce. Sestra Blackmanová přikyvovala a něco šeptala. Kristin položila hlavu na stůl a přála si, aby si pospíšil a vytáhl zrcadlo ven. V té chvíli ucítila pohyb zrcadla doprovázený nepříjemným pocitem v dolní části břicha.

„Fajn,“ prohlásil konečně gynekolog. Zrcadlo vyklouzlo ven stejně rychle, jako vniklo dovnitř, a Kristin pocítila jen náhlou krátkou bolest. Ulehčeně si oddychla, ale čekala ji ještě druhá, díky bohu snesitelnější část vyšetření.

„Vaše vaječníky vypadají dobře,“ řekl nakonec doktor Harper.

Svlékl použité gumové rukavice a odhodil je do kovové nádoby s víkem.

To jsem ráda,“ odpověděla, ale spíš tím měla na mysli konec prohlídky.

Po rychlém vyšetření prsů jí lékař oznámil, že se může obléknout.

Jednal odměřeně a tvářil se přetíženě. Kristin vešla do kabinky a zatáhla za sebou závěs. Oblékla se co nejrychleji, protože se obávala, že by mohl odejít, dřív než si s ním promluví. Ještě neměla zapnuté všechny knoflíky u halenky, a už odhrnovala závěs. Bylo to dokonale načasované, gynekolog zrovna dopisoval její kartu.

„Doktore,“ začala Kristin, „ráda bych se zeptala na antikoncepci.

„A co byste chtěla vědět?“

„Chtěla bych vědět, která z dostupných metod by byla pro mě nejlepší.“

Doktor Harper pokrčil rameny: „Každá metoda má svá pro a proti. Podle mě neexistuje ve vašem případě žádná kontraindikace pro použití kterékoli metody. Je to věc osobního výběru. Promluvte si o tom se sestrou.“

Kristin přikývla. Chtěla se ještě zeptat na spoustu jiných věcí, ale gynekologovo strohé chování ji přivádělo do rozpaků.

„Prohlídka,“ pokračoval lékař, zasunul plnicí pero do kapsy svého saka a vstal, „byla v podstatě normální. Zaznamenal jsem lehkou erozi na děložním krčku, což by vysvětlovalo ten slabý výtok. Nic to není. Ale nejlepší bude, když za pár měsíců přijdete na kontrolu.“

„Co je eroze?“ zeptala se. Nebyla si však jistá, jestli to chce opravdu vědět.

„To je jen oblast postrádající obvyklé epitelové buňky,“ vysvětloval doktor Harper. „Máte ještě nějaké dotazy?“

Dal jí jasně najevo, že má naspěch a chce rozhovor ukončit.

Kristin zaváhala.

„No, mám ještě další pacientky,“ řekl rychle. „Jestli se chcete ještě něco dovědět o antikoncepci, zeptejte se sestry. Ta vám jako žena poradí nejlépe. Abych nezapomněl, po vyšetření se může objevit slabé krvácení, ale nedělejte si z toho hlavu. Tak na shledanou za pár měsíců.“ Věnoval jí poslední úsměv, poplácal ji po hlavě a odešel.

Za okamžik se otevřely dveře a dovnitř nahlédla paní Blackmanová. Zdálo se, že je překvapená, že doktor Harper už odešel.

„To byl fofr,“ prohlásila a sebrala ze stolu Kristininu kartu. „Pojďte se mnou do laboratoře, ať to máte za sebou a můžete jít domů.“

Kristin následovala sestru do sousední místnosti, kde byly dva vyšetřovací stoly a dlouhé police zaplněné rozmanitou lékařskou výstrojí, včetně mikroskopu. U delší stěny stála kovová skříň s prosklenými dvířky a skleněnými policemi, na kterých byly srovnány různé děsivě vyhližející gynekologické nástroje. Vedle skříně visela tabulka s postupně se zmenšujícími znaky, sloužící ke kontrole zraku. Kristin si jí okamžitě všimla, protože jediným znakem bylo pouze různě orientované písmeno E.

„Nosíte brýle?“ zeptala se jí sestra.

„Ne.“

„Dobře. Tak se teď položte a já vám odeberu vzorek krve.“

Kristin udělala, co se po ní požadovalo.

„Při odběru krve se mi dělá trochu špatně,“ oznámila.

„To je běžné,“ odvětila paní Blackmanová. „Proto jsem vám řekla, abyste si lehla.“

Kristin uhnula očima, aby se nemusela dívat na injekční jehlu.

Sestra Blackmanová byla velice zručná. Ještě jí změřila krevní tlak a puls a zatemnila místnost, prý pro jakousi zkoušku zraku.

Kristin se snažila přimět ji k rozhovoru o antikoncepčních metodách, ale ona její dotazy zodpověděla až po ukončení všech vyšetření, a stejně ji zase odkázala do Střediska plánovaného rodičovství při univerzitě s tím, že když má za sebou povinnou gynekologickou prohlídku v Léčebném centru, nebude mít se získáním antikoncepce žádné potíže. Udělala Kristin malou přednášku o erozi děložního krčku, aby jí bylo vše jasné. Pak ji požádala o telefonní číslo a sdělila jí, že kdyby byly výsledky testů sporné, sami si ji pozvou na další vyšetření.

Kristin spěchala z gynekologické kliniky s ohromnou úlevou.

Konečně to měla za sebou. Rozhodla se, že odměnou za prožité napětí vynechá odpolední přednášky. Když procházela centrem gynekologické kliniky, měla dojem, že ztratila orientaci a zapomněla, kterým směrem je východ. Rozhlížela se na všechny strany a pátrala po ukazateli do haly E, kde byly výtahy. Spatřila jej na stěně nejbližší chodby. Ale když obraz písmene E dopadl na sítnici jejiho oka, odehrálo se v Kristinině mozku něco zvláštního. Přepadl ji divný pocit a zatočila se jí hlava. V témže okamžiku ucítila nepříjemný zápach. Ačkoli nedokázala určit jeho původ, byl jí silně povědomý.

S neblahým tušením se Kristin snažila nebrat příznaky nevolnosti na vědomí a razila si cestu zalidněnou chodbou. Musí se dostat ven z nemocnice. Ale závrať zesílila a chodba se s ní roztočila. Kristin se podlomila kolena a v poslední chvíli se zachytila zárubně dveří.

Pevně stiskla víčka. Točení hlavy ustalo. Zpočátku se bála otevřít oči, aby se příznaky nevolnosti nevrátily. Když se k tomu konečně odhodlala, otvírala je postupně. Závrať se naštěstí nevracela a během několika vteřin byla schopná pustit se zárubně.

Než stačila udělat první krok, ucítila na paži sevření čísi ruky a polekaně sebou trhla. Oddychla si, když zjistila, že vedle ní stojí doktor Harper.

,Jste v pořádku?“ ptal se.

„Je mi fajn,“ řekla honem, protože jí připadalo trapné popisovat své potíže.

Jste si tím jistá?“

Přikývla a na důkaz svých slov uvolnila svou paži z Harperova sevření.

„Tak se nezlobte, že jsem obtěžoval,“ rozloučil se a vikročil chodbou směrem ke své ordinaci.

Chvíli se dívala, jak se ztrácí v davu lidí, pak se zhluboka nadechla a jistým krokem zamířila k výtahům.