Robin Cook
překlad: Jitka Minaříková

SLEPOTA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Manhattan, Pátek 16:30

Laurie byla na vahách, jestli má znovu zajít do laboratoře. Nechtělo se jí riskovat další setkání s Johnem DeVriesem. Ale pokoušet se vyřizovat ještě další papíry bylo směšné.

Na to byla příliš roztěkaná. Rozhodla se zajít za Peterem Lettermanem. Touhle dobou už určitě bude mít nějaké další výsledky.

„Já vím, že jste mi sliboval, že mi zavoláte, až něco zjistíte,“ řekla, když ho konečně našla, „ale nemohla jsem to vydržet, tak jsem se tu stavila, jen tak, jak to vypadá.“

„Kontaminující látku jsem ještě pořád nenašel,“ řekl Peter. „Ale zjistil jsem něco, co by mohlo být důležité. Kokain metabolizuje v těle spoustou různých způsobů a vytváří celou řadu metabolitů. Jeden z takových metabolitů se jmenuje benzoylecgonin. Spočítal jsem si poměr kokainu a benzoylecgoninu v krvi, v moči a v mozku všech obětí. Podle toho můžu odhadnout, kolik času uběhlo mezi tou osudnou injekcí a smrtí.“

„A co jste zjistil?“ byla zvědavá Laurie.

„Všude to bylo dost podobné,“ řekl Peter. „U třinácti z těch čtrnácti šlo přibližně o hodinu. Ale v jednom případě to bylo jiné. U Roberta Evanse jsem prakticky žádný benzoylecognin nenašel.“

„Co to znamená?“ vyzvídala Laurie.

„To znamená, že Robert Evans zemřel nesmírně rychle,“ vysvětlil Peter. „Možná během pár minut. Možná ještě dřív, to můžu těžko říct.“

„A co myslíte, že z toho plyne?“ vyptávala se Laurie.

„To nevím,“ pokrčil rameny Peter. „Něco na způsob detektiva jste tu vy a ne já.“

„Asi se u něj objevila okamžitá srdeční arytmie.“

Peter pokrčil rameny. „Cokoli,“ řekl. „A tu kontaminující látku ještě pořád hledám. Ale pokud tam něco bylo, muselo by toho být zanedbatelné množství.“

Z toxikologie odcházela Laurie trochu sklesle. Připadalo jí, že přes všechnu snahu je s vyšetřováním těch prapodivných případů předávkování přibližně zrovna tam co na začátku. Se záměrem promluvit si s Georgem Fontworthem a přimět ho, aby jí vysvětlil, co ho u těch dvou pitev tak překvapilo, sešla do suterénu a strčila hlavu do pitevního sálu. George tam neviděla, ale zahlédla Vinnieho a zeptala se ho, jestli neví, kde by George našla.

„Už před hodinou odešel,“ oznámil ji Vinnie.

Laurie se vrátila nahoru do Georgeovy kanceláře. Dveře byly otevřené, ale místnost byla prázdná. Hned vedle byla serologická laboratoř, a tak Laurie vešla tam a ptala se po Georgeovi.

„Byl objednaný k zubaři,“ řekl jí jeden z laborantů. „Povídal, že se možná ještě vrátí, ale neví kdy.“

Laurie přikývla.

Vyšla z laboratoře a přede dveřmi Georgeovy místnosti zaváhala.

Z místa, kde stála, viděla na stole desky s pitevními záznamy obou případů předávkování, kterými se dnes zabýval.

Laurie se rozhlédla kolem sebe, aby se ujistila, že ji nikdo nevidí. Pak vstoupila do místnosti a otevřela desky, které ležely navrchu. Byly to záznamy Julie Myerholtzové. To byl ten případ, který měl George právě v práci, když přišla k jeho stolu. V rychlosti prolétla Georgeovy poznámky.

Okamžitě pochopila, co myslel tím překvapením. Zřejmě zareagoval stejně jako Laurie v případu Duncana Andrewse.

Při nahlédnutí do předběžné vyšetřovatelské zprávy postřehla, že oběť identifikoval na místě „Robert Nussman, přítel“.

Sebrala na Georgeově stole kus poznámkového papíru a poznamenala si Juliinu adresu.

Právě se chystala otevřít druhé desky, když vtom zaslechla, jak se někdo blíží chodbou. Vystrašeně sklapla desky, strčila papír s Juliinou adresou do kapsy a vyšla zpátky na chodbu. Provinile kývla na pozdrav jednomu z laborantů z histologie, který procházel chodbou, a usmála se na něj.

Přestože jí Bingham tak vynadal kvůli návštěvě v bytě Duncana Andrewse, rozhodla se, že se k Julii Myerholtzové přece jen podívá. Mávla na taxík a snažila se přesvědčit sama sebe, že Binghamova výtka byla způsobená spíš tím, že v tom případě šlo o politicky ožehavou záležitost. Jinak by proti její návštěvě na místě úmrtí nic nenamítal - nebo si to aspoň pokoušela namluvit.

Juliin byt byl ve velkém luxusním domě na Východní Pětasedmdesáté ulici. Laurii dost překvapilo, když vrátný vyběhl ven a otevřel jí dvířka taxíku, ještě než stačila zaplatit jízdné. Udivovalo ji, v jakém životním stylu si někteří lidé ve městě libují. Tahle končina se rozhodně hodně lišila od její vlastní v Kip Bay.

„Mohu vám nějak posloužit, madam?“ zeptal se vrátný. Mluvil s těžkým irským přízvukem.

Laurie ukázala svůj odznak a požádala, jestli by mohla mluvit se správcem budovy. Pár minut nato se v hale objevil zmíněný muž.

„Ráda bych se podívala do bytu Julie Myerholtzové,“ oznámila mu Laurie. „Ale než půjdu nahoru, chtěla bych napřed vědět, jestli tam právě někdo není.“

Správce se zeptal vrátného, jestli je byt prázdný.

„Je,“ přisvědčil vrátný. „Její rodiče mají přijít až zítra. Chcete klíč?“

Správce přikývl. Vrátný otevřel malou skříňku, vytáhl klíč a podal ho Laurii.

„Až budete odcházet, vraťte ho zase tady Patrickovi,“ řekl jí správce.

„Byla bych radši, kdybyste šel se mnou.“

„V suterénu nám prasklo potrubí s horkou vodou,“ vysvětloval správce.

„Zvládnete to sama. Byt 9C. Když vystoupíte z výtahu, je to hned napravo.“

Výtah zastavil v devátém patře a Laurie vystoupila. Pro jistotu ještě u bytu 9C několikrát zazvonila a dokonce i zabouchala na dveře, než vešla dovnitř. Tentokrát se jí skutečně nechtělo znovu se setkat s někým z truchlících pozůstalých.

První, čeho si všimla, byly střepy sádrové sochy rozházené po podlaze v předsíni. Podle některých větších úlomků si domyslela, že šlo o kopii Michelangelova Davida.

Prostorný byt byl zařízen v pohodlném venkovském stylu. Laurie vlastně nevěděla, co hledá, a tak jen chodila z místnosti do místnosti a rozhlížela se.

V kuchyni otevřela chladničku. Byla bohatě zásobená zdravotními potravinami: jogurty, sojovými klíčky, čerstvou zeleninou a netučným mlékem. V obývacím pokoji ležely na stolku umělecké publikace a časopisy jako Americké zdraví, Běžcův svět, Triathlon a Prevence. Na stěnách byly police, naplněné dalšími knihami o umění. Laurie si všimla i malé plakety.

Popošla blíž a přečetla si nápis na ní: „Triathlon Centrálního parku. Třetí místo, 30-34.“

V ložnici objevila Laurie cvičební kolo a spoustu zarámovaných fotografií. Většina fotografií zachycovala půvabnou mladou ženu a pohledného mladíka při různých sportovních činnostech: při jízdě na kole v horách, při táboření v lese, v cíli běžeckého závodu.

Jak se vracela do obývacího pokoje, snažila se Laurie pochopit, jak je možné, že taková amatérská sportovkyně, jako byla Julia Myerholtzová, podle všeho brala drogy. Prostě to nějak nešlo dohromady. Zdravá výživa v chladničce, ty časopisy a sportovní úspěchy a do toho kokain.

Z přemítání ji vyrušil zvuk klíče v zámku. Na okamžik propadla panice a přemýšlela, kam se schovat, protože očekávala, že se ve dveřích objeví Bingham.

Dveře se otevřely a mladík, který do nich vstoupil, byl zřejmě právě tak překvapený jako ona, že se v bytě s někým setkává. Laurie v něm poznala mladíka z mnoha fotografií v ložnici.

„Já jsem doktorka Montgomeryová,“ představila se a ukázala svůj odznak. „Jsem z Ústavu soudního lékařství.“

„Já jsem Robert Nussman.“

„Nechci vám tu překážet,“ řekla Laurie a chystala se k odchodu. „Můžu přijít jindy.“ Nestála“ o to, aby se tohle doneslo Binghamovi.

„Ne, to je v pořádku,“ ujistil ji Robert Nussman a pozvedl ruku.

„Prosím vás, nechoďte. Přišel jsem jen na skok.“

„Taková tragédie,“ řekla Laurie.

„To mi povídejte,“ vzdychl Robert. Náhle vyhlížel zoufale smutně.

„Věděl jste, že bere drogy?“ zeptala se Laurie.

„Žádné drogy nebrala,“ odsekl. V hlase mu zazněl hněv. „Já vím, že se to povídá,“ pokračoval a zrudl, „ale já vám říkám, Julie žádné drogy nikdy nebrala. Prostě nebyla ten typ. Potrpěla si na to žít zdravě. Přinutila mě, abych s ní začal běhat.“ Usmál se při té vzpomínce. „Loni na jaře jsem kvůli ní poprvé absolvoval triathlon. To prostě není možné. Panebože vždyť ona dokonce ani nepila.“

„Omlouvám se,“ řekla Laurie.

„A byla tak talentovaná,“ posteskl si Robert. „Měla tak pevnou vůli, takový elán. Zajímala se o lidi. Byla taky věřící, ne přehnaně, ale dost.

A ve všem se angažovala, ať šlo o bezdomovce, o AIDS, nač si vzpomenete.“

„Jak jsem slyšela, právě vy jste ji tady na místě identifikoval,“ prohodila Laurie. „To vy jste ji taky našel?“

„Ano,“ vypravil ze sebe s námahou Robert. Odvrátil se a snažil se ovládnout slzy.

„To musela být hrůza,“ řekla účastně Laurie. Znovu ji zaplavily vzpomínky na okamžik, kdy našla svého bratra. Snažila se je odehnat. „Kde byla, když jste přišel?“

Robert ukázal k ložnici.

„Byla tou dobou ještě živá?“ zeptala se jemně Laurie.

„Tak trochu,“ řekl Robert. „Chvílemi přestávala dýchat. Dával jsem jí umělé dýchání, než přijela sanitka.“

„A co to, že jste zrovna přišel?“ podivila se Laurie.

„Předtím mi volala,“ vysvětloval Robert. „Chtěla vědět, jestli za chvíli určitě přijdu.“

„Dělávala tohle často?“ ptala se Laurie.

Robert se zatvářil nejistě. „Já nevím,“ řekl. „Snad ano.“

„A hlas v telefonu měla normální?“ vyptávala se dál Laurie. „Připadalo vám, že už si třeba něco vzala?“

„To bych neřekl,“ zavrtěl hlavou Robert. „Nepřipadala mi nafetovaná.

Ale docela normální se mi taky nezdála. Měla takový napjatý hlas. Až mě napadalo, že mi chce říct nebo chce udělat něco nepříjemného, jako třeba že se se mnou chce rozejít nebo tak něco.“

„Měli jste mezi sebou nějaké problémy?“ zajímala se Laurie.

„Ne,“ prohlásil Robert. „Všechno mezi námi klapalo. Tedy aspoň jsem si to myslel. Ale v tom telefonu měla takový trochu divný hlas.“

„A co ta rozbitá socha u dveří?“

„Té jsem si všiml, hned jak jsem včera večer přišel,“ řekl Robert. „Měla ji moc ráda. Byla nějakých pár set let stará. Jak jsem ji uviděl rozbitou, hned jsem věděl, že se stalo něco moc zlého.“

Laurie pohlédla na rozbitou sochu a přemítala, jestli ji Julia mohla rozbít v záchvatu křečí. Pokud ano, tak jak se pak dostala z předsíně do ložnice?

„Děkuju, moc jste mi pomohl,“ poděkovala Laurie. „Doufám, že vás ty moje otázky moc nerozrušily.“

„To ne,“ řekl Robert. „Ale proč se o to všechno tak zajímáte? Myslel jsem, že soudní patologové dělají jenom pitvy a starají se jenom o vraždy.“

„Snažíme se pomáhat živým,“ řekla Laurie. „To je naše práce. Ráda bych zabránila dalším podobným tragédiím, jako byla ta, co postihla Julii.

A čím víc toho vím, tím větší mám naději, že se mi to podaří.“

„Kdybyste chtěla ještě něco vědět, zavolejte mi,“ řekl Robert. Podal Laurii vizitku. „A kdyby se nějak ukázalo, že to přece jen nebyly drogy, dejte mi vědět. Bylo by to důležité, protože...“ Pohnutí ho přemohlo a nedokázal větu dokončit.

Laurie přikývla. Podala Robertovi svou vlastní pracovní vizitku a na její rub naškrábala své telefonní číslo domů. „Kdybyste se mě chtěl na něco zeptat, nebo kdybyste si vzpomněl na něco, co bych měla vědět, zavolejte mi, prosím vás. Můžete volat kdykoli.“

Zanechala Roberta jeho soukromému smutku, vyšla z bytu a nastoupila do výtahu. Cestou dolů se rozpomněla, že Sára Wetherbeeová také mluvila o tom, že jí Duncan ten večer, co se předávkoval, telefonoval. Laurii přišla obě ta telefonická zavolání nějak podivná. Pokud si oba dali takovou práci, aby svůj návyk před celým okolím utajili, proč si někoho zvali právě ten večer, kdy se mu hodlali oddat?

Vrátila klíč vrátnému Patrickovi a poděkovala mu. Byla už jen pár kroků ode dveří, když vtom se najednou otočila a vrátila se.

„Měl jste včera večer službu?“ zeptala se.

„To měl,“ přitakal Patrick. „Od tří do jedenácti. To je moje šichta.“

„A neviděl jste náhodou včera večer Julii Myerholtzovou?“ zajímala se !

Laurie.

„To viděl,“ přikývl Patrick. „Vídal jsem ji skoro každý večer.“

„Asi jste už slyšel, co se jí stalo,“ řekla Laurie. Nechtěla vrátnému říct nic víc, než co už musel vědět.

„Slyšel,“ kývl Patrick. „Fetovala jako spousta mladých dneska. Je to hrůza.“

„Připadala vám včera, když šla domů nějak sklíčená?“ ptala se Laurie.

„To bych ani neřekl,“ prohlásil Patrick. „Ale nechovala se normálně.“

„Jak to?“

„Nepozdravila mě,“ .řekl Patrick. „Pokaždé mě pozdravila, až na ten včerejší večer. Ale možná že to bylo tím, že nešla sama.“

„A nevzpomínáte si, kdo to šel s ní?“ zeptala se se zájmem Laurie.

„To si náhodou pamatuju,“ řekl Patrick. „Obyčejně si takové věci nezapamatuju, protože tady chodí sem a tam pořád spousta lidí. Ale protože mě slečna Myerholtzová nepozdravila, kouknul jsem se na ty, co šli s ní.“

„A poznal jste je?“ chtěla vědět Laurie. „Byli tu už někdy předtím?“

„Nevím, kdo to byl,“ pokrčil rameny Patrick. „A mám dojem, že jsem je nikdy předtím neviděl. Jeden byl takový dobře oblečený, hubený dlouhán.

Ten druhý byl svalnatý a spíš prcek. Žádný z nich neřekl cestou ani slovo.“

„A viděl jste je odcházet?“ ptala se Laurie.

„Ne, neviděl,“ řekl Patrick. „Museli odejít, když jsem měl pauzu.“

„A v kolik hodin tak asi přišli?“ napadlo Laurii.

„Dost brzo večer,“ zamyslel se Patrick. „Tak kolem sedmé.“

Laurie Patrickovi znovu poděkovala a zastavila si taxíka, aby ji odvezl zpátky do práce. Mrakodrapy už svítily a lidé se vraceli domů ze zaměstnání. Jak se taxík prodíral hustým provozem do středu města, uvažovala Laurie o svém rozhovoru s Juliiným chlapcem a s vrátným. Přemýšlela, co to mohlo být za muže, které jí Patrick popsal. Nejspíš nějací Juliini spolupracovníci nebo kamarádi, ale to, že u ní byli právě ten večer, kdy se předávkovala drogou, jim dodávalo na významu. Laurie si přála mít nějakou možnost zjistit jejich totožnost a promluvit si s nimi. Dokonce jí kmitlo hlavou, že to mohli být překupníci drog. Je možné, že měla Julia Myerholtzová svůj tajný život, o kterém neměl její chlapec ani ponětí?

Zpátky v Ústavu soudního lékařství šla Laurie nejdřív do Georgeovy kanceláře zjistit, jestli se mezitím nevrátil od zubaře. Zjevně už přišel a zase odešel, v místnosti bylo zhasnuto. Laurie vzala zklamaně za kliku, ale bylo zamčeno. Když si nemohla promluvit s Georgem, napadlo ji náhle, že by si mohla zjistit adresu druhé oběti předávkování, Wendella Morrisona.

Odložila si ve své kanceláři kabát, vzala pár gumových rukavic a sešla dolů do márnice. Našla tu zřízence, který měl večerní službu, Bruceho Pomowského.

„Nevíte, co se stalo s ostatky Myerholtzové?“ zeptala se ho. „Vyzvedl si je někdo?“

„To je jeden z těch dnešních případů?“ zeptal se Bruce.

„Ano,“ přisvědčila Laurie.

Bruce rozevřel tlustou knihu a přejel prstem zápisy daného dne. Když se dostal k Myerholtzové, přejel prstem stránku napříč. „Ještě si ji nevyzvedli,“ řekl. „Čekáme, že nám zavolají z pohřebního ústavu.“

„Je v chladírně?“ ptala se Laurie.

„Měla by být na vozíku hned nakraji.“

Laurie mu poděkovala a odešla chodbou k chladírenské místnosti.

Večer se prostředí márnice pokaždé podstatně proměnilo. Přes den bylo plné horečné aktivity. Ale teď slyšela Laurie, jak se opuštěnými a většinou ztemnělými modře vykachlíkovanými chodbami rozléhá ozvěna jejích kroků. Náhle si vzpomněla na Louovu reakci, když sem spolu v úterý ráno přišli. Prohlásil, že to tu vyhlíží dost strašidelně.

Laurie se zastavila a pohlédla na betonovou podlahu plnou skvrn, na kterou ji Lou upozornil. Pak pozvedla oči k vyskládaným rakvím určeným pro neidentifikovaná těla, o která se nikdo z pozůstalých nepřihlásí. Znovu vykročila. Bylo až neuvěřitelné, jak ji její normální duševní rozpoložení umožňovalo nepřipouštět si děsivou stránku márnice vůbec přes práh vědomí. Teprve někdo odjinud, jako byl Lou, nebo takováhle chvíle, kdy tu bylo liduprázdno, ji přiměli si to uvědomit.

Když došla až k velkým, mohutným dveřím z nerezové oceli, vedoucím do chladicí místnosti, natáhla si rukavice a stiskla těžkou rukojeť, aby uvolnila závoru. S námahou strčila do dveří, až se otevřely. Studená vlhká mlha se jí ovinula kolem nohou. Sáhla dovnitř a rozsvítila.

V souladu se svým rozpoložením před chvilkou se zadívala na vnitřek chladícího sálu pohledem neprofesionála a ne patologa, kterým byla. Byla to nesporně hrozivá podívaná. Stěny byly lemovány holými dřevěnými policemi. Na policích se povalovala obludná změť studených mrtvých těl a jejich součástí, které už prošly pitvou a teď čekaly, až si je někdo vyžádá.

Většina jich byla nahá, i když přes některá z nich byla přehozena prostěradla se skrvnami krve a ostatních tělesných tekutin. Bylo to jako pozemská představa pekla.

Uprostřed místnosti byla spousta starých nemocničních vozíků a na každém z nich leželo mrtvé tělo. Některá z nich byla nahá, jiná zakrytá, a všechna zírala prázdným pohledem ke stropu jako v nějaké umrlčí noclehárně.

Laurie pocítila nezvyklou nevolnost, když překročila práh a nervózně se začala rozhlížet po vozících, aby zjistila, kde leží Julia Myerholtzová.

Dveře za ní s hlučným klapnutím zapadly.

V iracionální panice se obrátila a vrhla se ke dveřím, zděšená, že ji v chladicím sále někdo zamkl. Ale když se do dveří opřela, pootočily se ve svých mohutných pantech a rozevřely se.

Zahanbená svou vlastní představivostí se Laurie obrátila zpět do místnosti a začala systematicky prohlížet těla na vozících. Kvůli identifikaci měla každá z mrtvol k palci u nohy přivázaný nepromokavý papírový štítek se jménem. Julii Laurie objevila kousíček ode dveří. Její tělo patřilo k těm, která byla zakrytá.

Laurie si stoupla k její hlavě a odhrnula prostěradlo. Zírala na dívčinu bledou pleť a její jemné rysy. Na první pohled, nebýt té bělosti, by se bylo mohlo zdát, že jen spí. Ale hrubý řez ve tvaru Y, který zůstal po pitvě, rozptyloval každou naději, že by snad mohla být ještě naživu.

Při bližším pohledu objevila Laurie na Juliině hlavě řadu pohmožděnin, které ukazovaly na pravděpodobný záchvat křečí. V duchu Laurie dívku viděla jak vráží do sochy Davida a sráží ji na podlahu. Otevřela Julii ústa a podívala se jí na jazyk. Byl zle pokousaný: další doklad záchvatu křečí.

Pak se Laurie podívala na vpich po injekční stříkačce. Našla ho stejně snadno jako u ostatních. Všimla si také, že si Julia rozdrásala ruce podobně jako Duncan Andrews. Nejspíš trpěla podobnými halucinacemi.

Ale Laurie si všimla, že Juliiny drápance byly hlubší, skoro jako by si je nadělala nožem.

Když se podívala na Juliiny pečlivě upravené nehty, pochopila, proč jsou ty šrámy tak hluboké. Juliiny nehty byly dlouhé a dokonale nalakované. Jak si je Laurie prohlížela, postřehla pod nehtem prostředníčku kousíček tkáně.

Pod jinými nehty nic podobného neobjevila, zašla si tedy do pitevny pro dvě lahvičky na vzorky a skalpel. Vrátila se k Julii, vyškrábla jí zpod nehtu tkáň a spustila ji do nádobky na vzorky. Skalpelem odřízla maličký kousek kůže z okraje řezu po pitvě a uložila ho do druhé nádobky.

Znovu přikryla Juliino tělo prostěradlem a oba vzorky donesla do laboratoře, kde je označila nálepkou a zapsala. Na formulář žádosti o vyšetření napsala, že prosí o jejich porovnání. I když bylo zcela zřejmé, že se žena poškrábala sama, měla Laurie pocit, že za pokus to stojí.

To, že je ústav zavalený prací, ještě neznamená, že by se věci neměly dělat pořádně. Přesto byla ráda, že je večer a v laboratoři nikdo není. Nechtělo se jí vysvětlovat, proč si myslí, že tenhle test potřebuje.

Vrátila se do své pracovny. Usoudila, že když je tu takový klid, možná že se dokáže soustředit na vyřizování papírů, které tolik zanedbala.

Pořád ještě byla pod vlivem podivného pocitu, který se jí zmocnil, když se za ní zavřely dveře chladírny, a tak nebyla dost připravená na to, co na ni v pracovně čekalo. Když ponořená do myšlenek vstoupila do místnosti, zpoza rohu na ni s výkřikem vyskočila jakási postava.

Laurie zaječela hlasem, který pramenil až kdesi v nejhlubších zákoutích její bytosti. Byla to čistě reflexívní reakce, tak mocná, že se ten zvuk odrážel chodbou od jedné stěny ke druhé jako atomová částice v urychlovači. Nedokázala ho nijak ovládnout. A zároveň s výkřikem jí poskočilo srdce v hrudi.

Ale útok, který očekávala, se nedostavil. Mozek jí místo toho urychleně zpracoval skutečnost, že ta hrozivá postava na ni vykřikla „Baf!“, tedy něco, co by na ni stěží zavolal násilník nebo nadpřirozená bytost. Zároveň její mozek identifikoval tvář záhadné postavy jako obličej Loua Soldana.

Tohle všechno se seběhlo v nepatrném zlomku sekundy a ve chvíli, kdy byla Laurie schopna zareagovat, její úlek se proměnil v hněv.

„Lou!“ rozkřikla se. „Co to vyvádíte?“

„Vylekal jsem vás?“ zeptal se Lou omluvně. Viděl že její tvář zbledla v barvu slonoviny. Uši mu ještě zaléhaly jejím výkřikem.

„Vylekal?“ osopila se na něj. „K smrti jste mě vyděsil, a to není nic příjemného. Už to na mě víckrát nezkoušejte.“

„To je mi líto,“ omlouval se zkroušeně Lou. „Choval jsem se trochu jako malý kluk. Ale tohle místo mi nahání strach a říkal jsem si, že bych vám to mohl trochu oplatit.“

„Nejradši bych vám dala jednu do nosu,“ řekla Laurie a nastrčila mu před obličej sevřenou pěst. Její hněv už polevil, zvlášť po jeho omluvě a zjevných výčitkách svědomí. Přešla ke svému stolu a klesla na židli. „Ale co tady proboha v tuhle dobu děláte?“ zeptala se.

„Doslova jsem měl cestu kolem,“ vysvětloval Lou. „Chtěl jsem s vámi mluvit, tak jsem zastavil u toho zadního vchodu do márnice, pro případ, že byste tu náhodou ještě byla. Vlastně jsem s tím ani moc nepočítal, ale ten chlápek dole mi řekl, že jste právě šla nahoru k sobě.“

„A o čem jste se mnou chtěl mluvit?“

„O tom vašem milém, o Jordánovi,“ řekl Lou.

„Není to žádný můj milý,“ odsekla Laurie. „Jestli mu budete pořád takhle říkat, nakonec mě doopravdy naštvete.“

„Co se vám na tom nelíbí?“ podivil se Lou. „Mě to připadá docela přesný termín. Koneckonců se s ním scházíte večer co večer.“

„Do toho, s kým se vídám, kromě mě nikomu nic není,“ řekla Laurie.

„Ale čistě pro vaši informaci, nevídám se s ním každý večer. Například dneska, jak vidíte, s ním nikam nejdu.“

„Koneckonců, tři ze čtyř večerů, to taky ujde,“ poznamenal Lou. „Ale abych se vrátil k věci: chtěl bych vám říct, že jsem Jordánovi pověděl, že pět z jeho pacientů někdo profesionálně odpráskl.“

„Co tomu říkal?“ zajímala se Laurie.

„Nic moc.“ pokrčil rameny Lou. „Odmítl se mnou mluvit o kterémkoli ze svých pacientů.“

„To udělal správně.“

„Jenže nejde ani tak o to, co mi řekl, ale jak se choval. Celou dobu, co jsem tam seděl, byl strašlivě nervózní. Nevím, co si mám o tom myslet.“

„Nemyslíte si přece, že by do těch vražd mohl být nějak zapletený, nebo snad ano?“

„To ne,“ řekl Lou. „Oholit pacienty až na kůži - neberte si to tak - to ano, ale že by je střílel, to ne. Zabil by si slepici, co mu snáší zlatá vajíčka. Ale byl rozhodně strašně nervózní. Něco mu vrtá v hlavě. Myslím, že něco ví.“

„Já myslím, že měl spoustu důvodů být nervózní,“ poznamenala Laurie.

„Pověděl vám, že mu Cerino vyhrožoval?“

„Ne, to ne,“ přiznal Lou. „Čím mu vyhrožoval?“

„To mi Jordán nechtěl říct,“ zaváhala Laurie. „Ale pokud je Cerino takový, jak říkáte, mohl byste si leccos domyslet.“

Lou přikývl. „Rád bych věděl, proč mi to neřekl.“

„Možná si myslí, že byste ho stejně neochránil. Nebo snad ano?“

„Asi těžko,“ uznal Lou. „Rozhodně ne napořád. Ne někoho tak vysoko postaveného, jako je Jordán Scheffield.“

„A dověděl jste se od něho něco, co by vám k něčemu bylo?“ zajímala se Laurie.

„Dověděl jsem se, že oběti těch vražd neměly stejnou diagnózu,“ řekl Lou. „Aspoň to říkal. To byl jeden z těch mých bláznivých nápadů.

A dověděl jsem se, že pokud jde o Jordána Scheffíelda, nemají mezi sebou nic společného než to, že byli jeho pacienti. Ptal jsem se na všechno možné, co jsem si dokázal vymyslet. Ale stejně jsem se toho bohužel moc nedověděl.“

„Co chcete dělat dál?“ zajímala se Laurie.

„Budu doufat,“ řekl Lou. „Navíc moje vyšetřovací týmy ty jednotlivé diagnózy zjistí. Třeba se z toho něco dovíme. Musí v tom být něco, co mi pořád uniká.“

„Stejný dojem mám já z těch mých případů předávkování,“ poznamenala Laurie.

„Mimochodem,“ uvědomil si Lou. „Co tu vlastně děláte takhle pozdě?“

„Myslela jsem si, že stihnu ještě něco udělat. Ale vy jste mě tak vyvedl z míry, že si nejspíš vezmu pár lejster domů a pokusím se s tím něco udělat tam.“

„A večeřet nebudete?“ zeptal se Lou. „Co kdybyste se mnou zašla do Malé Itálie? Máte ráda italské těstoviny?“

„Moc ráda.“

„Tak co tomu říkáte?“ zeptal se Lou. „Už jste mi prozradila, že s tím vaším roztomilým doktorem dnes večer nejdete, a na to se mi obyčejně vymlouváte.“

„Vy jakživ nedáte pokoj.“

„Koneckonců jsem Ital.“

Čtvrt hodiny nato už seděla Laurie v Louově voze a ujížděli do města.

Nebyla si moc jistá, jestli je dobrý nápad jít s tímhle člověkem na večeři, ale nedokázala připadnout na žádný důvod, proč by jít neměla. A i když se při některých minulých příležitostech choval trochu neomaleně, teď jí vyprávěl různé historky o tom, jak vyrůstal v Queensu, a byl vyloženě roztomilý.

Laurie sice vyrostla na Manhattanu, ale v Malé Itálii nikdy nebyla.

Když jeli po Mulberryho ulici, celé to prostředí ji okouzlovalo. Byla tu spousta hospůdek a davy lidí v ulicích. Jako v samotné Itálii celé to místo jako by překypovalo životem.

„Tady je to vážně jak v Itálii,“ poznamenala Laurie.

„Vypadá to tak, viďte?“ řekl Lou. „Ale prozradím vám malé tajemství.

Většina nemovitostí tu patří Číňanům.“

„To je divné,“ poznamenala Laurie, trošičku zklamaná, i když sama nevěděla proč.

„Bývala to italská čtvrť,“ vysvětloval Lou, „Jenže Italové se většinou vystěhovali na předměstí jako třeba do Queensu. A Číňani se svým čichem pro obchod se sem nahrnuli a všechno skoupili.“

Zastavili na místě se zákazem parkování. Laurie ukázala na značku.

„Prosím vás,“ mávl rukou Lou. Položil na přístrojovou desku vedle volantu malou kartičku. „Jednou za čas snad můžu využít toho, že mám co dělat s městem New York.“

Odvedl ji úzkou uličkou k jedné z méně nápadných restaurací.

„Ani se to tu nijak nejmenuje,“ poznamenala Laurie, když vcházeli.

„Taky to ani není potřeba.“

Interiér byl trochu kýčovitá směsice červenobíle kostkovaných ubrusů a záclonek spolu s umělým břečťanem a plastikovými hrozny. Na každém stole stála svíčka ve džbánku pokrytém stékajícím voskem. Na stěnách viselo několik vyobrazení Benátek na černém sametu. V úzké místnosti bylo hustě rozestaveno asi třicet stolů a zdálo se, že všechny jsou obsazené. Uštvaní číšníci pobíhali sem a tam a obsluhovali zákazníky. Všichni se mezi sebou zřejmě znali a oslovovali se křestními jmény. Místností hlučela změť hlasů a prosycovala ji výrazná, bylinková, kořenná vůně aromatických jídel.

Laurie si zčistajasna uvědomila, jaký má hlad. „Asi jsme si tu měli objednat stůl,“ poznamenala.

Lou jen mávl rukou. Během pár minut se objevila mohutná, velmi italsky vyhlížející žena a stiskla Loua v náručí. Lou ji představil Laurii.

Jmenovala se Marie.

Jako zázrakem se najednou objevil volný stolek a Marie k němu Laurii s Louem usadila.

„Koukám, že vás tu dobře znají,“ podotkla Laurie.

„Aby ne, když tu jím každou chvíli. A jejich klukovi jsem pomáhal na koleji.“

K Lauriině nelibosti tu nebyly žádné jídelní lístky. Nabízená jídla jim předříkal číšník s těžkým italským akcentem. Ale ještě než skončil, Lou se k ní naklonil a doporučil jí, aby si vybrala ravioli nebo manicotti. Laurie se rozhodla pro ravioli.

Když už měli objednané jídlo a na stole stála láhev bílého vína, Lou si k Lauriině nelibosti zapálil cigaretu.

„Třeba bychom mohli udělat kompromis,“ navrhla Laurie. „Co kdybyste si dal jen tu jednu.“

„Tak dobře,“ souhlasil Lou.

Po první sklenici vína začala Laurie vychutnávat zdejší chaotickou atmosféru. Když donesli předkrmy, přišel je pozdravit George, majitel a šéf podniku.

Jídlo připadalo Laurii vynikající. Po předchozích několika večerech ve společensky vybraném prostředí bylo pro ni tohle živé místo velká úleva.

Zdálo se, že Loua tu všichni znají a mají ho rádi. Všichni si ho dobromyslně dobírali, že sem přivedl Laurii. Podle všeho tu obyčejně jídal sám.

Na dezert nedal Lou jinak, než že popojdou kousek dál po ulici do kavárničky v italském stylu, kde se dostane espresso i káva bez kofeinu a zmrzlina.

Nad kávou a espressem Laurie pohlédla na Loua. „Lou,“ řekla, „Na něco bych se vás ráda zeptala.“

„Achich,“ posteskl si Lou. „Doufal jsem, že se vyhneme všem nepříjemným tématům. Prosím vás, nechtějte už zase po mně, abych šel za mládenci od narkotik.“

„Chtěla jsem jen vědět, co si o jedné věci myslíte,“ upřesnila Laurie.

„Tak dobře,“ souhlasil Lou. „Z toho nejde takový strach. Tak ven s tím.“

„Ale nebudete se mi smát, že ne?“ ujišťovala se Laurie.

„Začíná to znít zajímavě,“ řekl Lou.

„Vlastně nevím, proč mi to tak vrtá v hlavě,“ řekla Laurie. „Ale jsou tu drobnosti, které mi dělají starost.“

„Jestli budete takhle pokračovat, nevypadne to z vás do rána,“ usmál se Lou.

„Jde o ty mé případy předávkování,“ začala Laurie. „Zajímalo by mě, co byste říkal tomu, kdybych přišla s nápadem, že jde o vraždy a ne náhodná předávkování.“

„Povídejte,“ povzbudil ji Lou. Roztržitě vytáhl cigaretu a zapálil si ji.

„Přišel k nám případ ženy, která náhle umřela v nemocnici,“ řekla Laurie. „Měla v nepořádku srdce. Ale když jste se na ni podíval a důkladně ji prohlédl, vnucovala se myšlenka, že ji někdo udusil. Prohlásili to za přirozenou smrt hlavně kvůli ostatním podrobnostem - kde byla, že měla nadváhu a nemocné srdce. Ale kdyby ji našli někde jinde, možná že by se to pokládalo za vraždu.“

„A jak to souvisí s těmi vašimi předávkováními?“ zajímal se Lou.

Naklonil se kupředu, cigaretu v koutku úst. Přivíral oči před kouřem.

„Začala jsem nad nimi přemýšlet ze stejného hlediska. Odmyslete si skutečnost, že ty lidi našli v jejich vlastním bytě s injekční stříkačkou vedle nich. V takovém kontextu je těžké myslet na vraždu. Ale co když si ten kokain nepíchli sami?“

„No - to by bylo něco jiného,“ řekl Lou. Opřel se na židli a vytáhl cigaretu z úst. „Je pravda, že vraždy pomocí drog se už staly. To je jisté.

Ale obyčejně tu bývá zřejmější motiv: loupež, sex, pomsta, dědictví.

Spoustu malých překupníků takhle zabili jejich nespokojení zákazníci.

Jenže do tohohle žádný z těch vašich případů nezapadá. Já myslím, že jediné, čím jsou tyhle případy tak nápadné, je to, že v každém z nich šlo o člověka, který vedl spořádaný život, nikdy se o něm nevědělo, že by bral drogy, a nikdy neměl žádný střet se zákonem.“

„To je pravda,“ připustila Laurie.

„A vy myslíte, že těmhle lidem někdo proti jejich vůli píchl kokain? Laurie, uvažujte rozumně. Když jsou feťáci ochotní platit za to svinstvo .těžké prachy, proč by se někdo vydal do města, aby záměrně ničil ty nejlepší a nejchytřejší? Co by z toho kdo měl? Nevypadá pravděpodobněji, že ti lidé skutečně tajně brali drogy, možná s nimi i kšeftovali?“

„Já bych neřekla,“ zavrtěla hlavou Laurie.

„A navíc,“ pokračoval Lou, „neříkala jste, že si tihle lidi kokain píchali a nešňupali ho?“

„To ano,“ kývla Laurie.

„Tak a teď mi řekněte, jak může někdo píchnout injekci, někomu, kdo se brání? Nemívají s tím občas problémy i sestry v nemocnici? A vy mi tu vyprávíte o oběti, která se brání a přesto jí někdo píchne injekci do žíly \,. proti její vůli? Nezdá se vám to divné?“ .

Laurie zavřela oči. Lou vyhmátl nejslabší místo její teorie o vraždách.

„Pokud by těm lidem někdo píchl injekci proti jejich vůli, musely by být na místě nějaké známky zápasu. Byly?“

„To ne,“ uznala Laurie. „Aspoň mám dojem, že ne.“ Najednou se jí . vybavila rozbitá socha v Juliině bytě.

„Jediné, jak si něco takového dokážu představit, je, že by ty oběti : předem někdo něčím předem omámil. Opravte mě, jestli se pletu, ale v pokud by v sobě nějaký takový prostředek měli, u vás na patologii byste na to přece museli přijít. Nemám pravdu?“

„Máte,“ připustila Laurie.

„Tak vidíte,“ shrnul Lou. „Nechci vám ten nápad s vraždami vymlouvat, ale myslím, že je to hodně přitažené za vlasy.“

„Zjistila jsem ještě další věci, které mi připadají podezřelé,“ nedala se Laurie. „Byla jsem dneska v bytě u jedné z posledních obětí těch případů a vrátný mi tam řekl, že ten večer, co ta dívka umřela, přišla domů se dvěma chlapy, které ještě nikdy předtím neviděl.“

„Laurie, přece mi nebudete povídat, že to, když nějaká ženská přijde domů se dvěma chlapy, které vrátný nezná, potvrzuje tu vaši teorii o velkém spiknutí. To snad ne?“

„Tak dobře, dobře!“ rozčilila se Laurie. „Už mě nechte. Vadí vám, že jsem o tom vůbec začala? Problém je v tom, že mě tyhle věci trápí. Je to jak bolavý zub.“

„A co ještě máte?“ zeptal se trpělivě Lou. „Povězte.“

„Ve dvou z těch případů si oběť zavolala dívku, respektive chlapce, s kterým chodila, asi hodinu předem a požádala je, aby přišli.“

„No a?“ nechápal Lou.

„A nic,“ řekla Laurie. „To je všechno. Jen mi přišlo divné, že by se tihle lidi se se svým drogovým návykem tak tajili a pak si pozvali někoho blízkého, zrovna když se chystali nafetovat se kokainem.“

„Mohli mít pro to zavolání milion jiných důvodů. Pochybuju, že kdokoli z nich počítal, že to dopadne, tak jak to dopadlo. Naopak je to možná další důvod pro předpoklad, že si drogu píchli sami. Nejspíš věřili v obecně rozšířený mýtus, že kokain působí jako afrodiziakum a chtěli mít své partnery po ruce, až takhle zaúčinkuje.“

„Zřejmě mě máte za pitomce,“ posteskla si Laurie.

„Ale vůbec ne,“ ujistil ji Lou. „Je dobře nedat jen na první dojem, zvlášť u takové práce, jakou máte vy.“

„Děkuju vám. A jste hodný, že jste se mnou měl trpělivost.“

„Jsem rád, že jste mi to pověděla,“ ujistil ji Lou. „A kdybyste se někdy potřebovala o něčem poradit, beze všeho.“

„Ta večeře byla báječná,“ pochválila Laurie. „Ale myslím, že bych už pomalu měla jít domů. Pořád ještě si představuju, že ještě udělám kus práce.“

„Pokud se vám v téhle restauraci líbilo,“ řekl Lou, „rád bych vás jednou vzal do některé v Queensu. To je opravdická italská končina. Pravá severoitalská kuchyně. Co třeba zítra večer?“ , „Děkuju za pozvání,“ zaváhala Laurie, „ale na zítřek už něco mám.“

„No jasně,“ ušklíbl se sarkasticky Lou. „Jak jsem mohl zapomenout na Dr.Limuzínu.“

„Lou, prosím vás!“ napomenula ho Laurie.

„Pojďte,“ řekl Lou a odstrčil židli. „Odvezu vás domů. Pokud snesete můj skromný, ošuntělý ford Caprice.“

Laurie jen zvedla oči vsloup.

Franco Ponti zaparkoval svůj černý cadillac před Neapolskou restaurací na Coronna Avenue, kousek od restaurace Vesuvio a vystoupil. Zřízenec ho poznal a pospíšil si k němu, aby ho ujistil, že o jeho vůz bude dobře postaráno. Franco mu podal desetidolarovku a vstoupil do dveří.

V tuhle hodinu v pátek večer byl v restauraci největší provoz. Harmonikář přecházel od stolu ke stolu a vyhrával zákazníkům. Mezi smíchem a lomozem tu převládala družná atmosféra. Franco se na chvilku zastavil mezi rudými sametovými závěsy, které oddělovaly předsálí od jídelny.

Brzy zpozoroval Vinnieho Dominicka, Freddieho Capusa a Richieho Hernse v jednom z vypolstrovaných boxů ve společnosti dvou kyprých děvčat v minisukních.

Zamířil přímo k jejich stolu. Když ho Vinnie zahlédl, poplácal děvčata a navrhl jim, aby se odskočila přepudrovat. Sotva dívky odešly, Ponti si přisedl.

„Dáš si něco k pití?“ zeptal se Vinnie.

„Dal bych si trochu vína,“ přikývl Franco.

Vinnie luskl prsty. Okamžitě se objevil číšník a čekal na objednávku.

Stejně rychle se vrátil s požadovanými sklenicemi. Vinnie nalil Frankovi víno z láhve na stole.

„Máš pro mě něco?“ zeptal se.

Franco upil vína a pootočil láhev, aby si mohl prohlédnout vinětu.

„Angelo Facciolo a Tony Ruggerio jsou dneska večer s Cerinem. Takže nedělají nic. Ale včera v noci měli náramně napilno. Co dělali zkraje večera, to nevím, protože se mi ztratili. Ale kolem půlnoci si dali pizzu a od té doby jsem se na ně zase nalepil, a to měli spoustu práce. Četl jsi o těch včerejších vraždách na Manhattanu?“

„Myslí? toho bankéře a toho chlápka z té aukční firmy?“ zeptal se Vinnie.

„Zrovna ty,“ kývl Franco. „To obojí je práce Angela a Tonyho. A nadělali přitom dost paseku. Po obakrát jen taktak, že je nechytli. Abych řekl pravdu, měl jsem co dělat, abych se nepřipletl poldům pod ruku sám, zvlášť tam u toho bankéře. Když přijeli, zrovna jsem parkoval před domem.“

„Ale nač je ksakru oddělali?“ divil se Vinnie. Tvář měl zarudlou a oči trochu vypoulené.

„To zatím nevím,“ připustil Franco.

„Ti poldové se hemží kolem den ze dne víc.“ zahulákal Vinnie. „A čím větší je ten rozruch, tím hůř pro kšefty. Museli jsme už na nějaký čas zavřít většinu našich heren.“ Obořil se na Franka. „Musíš konečně zjistit, o co jde.“

„Dělám, co můžu,“ ujistil ho Franco. „Pořád ty dva sleduju a taky se poptávám. Někdo to vědět musí.“

„Musím něco udělat,“ rozhodl Vinnie. „Nemůžu věčně sedět a koukat, jak ti idioti všechno posírají.“

„Dej mi ještě pár dní,“ požádal Franco. „Když na to do té doby nepřijdu, můžu Angela s Tonym oddělat.“

„Jenže to by znamenalo válku,“ řekl Vinnie. „A do toho se mi taky moc nechce. To je pro kšeft ještě horší.“

„Víte, co vám povím, doktore,“ řekl Cerino. „Vůbec to nebylo tak hrozné.

Měl jsem trochu nahnáno, ale jak jste mě operoval, ani jsem to necítil. Jak to šlo?“

„Skvěle,“ ubezpečil ho Jordán. Malou lampičkou si svítil do oka, které právě odoperoval. „A teď to vypadá výborně. Rohovka je jasná jako křišťál a sedí dobře.“

„Když jste s tím spokojený,“ řekl Cerino, „já jsem spokojený taky.“

Ležel v jednom ze soukromých pokojů Goldblattova křídla Manhattanské všeobecné nemocnice. Jordán ještě obcházel pacienty, které toho dne operoval, protože s poslední transplantací skončil teprve před půl hodinou. V pozadí se opíral o zeď Angelo. V křesle u dveří do koupelny tvrdě spal Tony.

„Teď musíme to oko nechat pár dní hojit,“ řekl Jordán a napřímil se.

„Potom, pokud všechno půjde dobře, a to určitě půjde,“ dodal spěšně, „dáme se do toho druhého. A pak je budete mít obě jako nové.“

„Chcete říct, že na tu druhou operaci budu muset zase čekat?“ zarazil se Cerino. „To jste mi neřekl. Ze začátku jste mluvil jen o tom, že budu muset počkat na tu první operaci.“

„Nerozčilujte se!“ žádal ho Jordán. „Zvedl by se vám krevní tlak. Je lepší nechat mezi oběma operacemi trochu odstup, aby se to vaše oko stačilo vzpamatovat, než se pustím do toho druhého. Při tom tempu, jakým to dnes jde, byste nemusel čekat dlouho.“

„Nemám rád, když mě doktoři něčím překvapují,“ varoval ho Cerino.

„Tomuhle druhému čekání nerozumím. Víte určitě, že to oko, co jste mi dělal dnes, bude v pořádku?“

„Vypadá to výborně,“ ujišťoval ho Jordán. „Nikdo by vám to neudělal líp, to mi věřte.“

„Kdybych tomu nevěřil, tak bych tu nebyl,“ zavrčel Cerino. „Ale jestli je to v pořádku a na to druhé budu muset pár dní počkat, co vlastně dělám v tomhle příšerném pokoji? Chci domů.“

„Bude líp, když tu zůstanete. To oko potřebuje ošetření. A kdyby se vám do něj dostala infekce...“

„Kapat do očí mi může každý,“ prohlásil Paul. „Moje žena Gloria se to od toho maléru naučila senzačně. Chci odsud vypadnout!“

„Pokud na tom budete trvat, nemůžu vás tu držet,“ řekl nervózně Jordán. „Ale aspoň mi slibte, že budete odpočívat a zůstanete v klidu.“

Tři čtvrti hodiny nato už zřízenec odvážel Cerina v kolečkovém křesle k Angelovu vozu. Tony s ním mezitím předjel před hlavní bránu nemocnice. Motor nechal zapnutý.

Cerino zaplatil účet za nemocnici v hotovosti, čímž vyvedl pokladníka, který měl právě službu, nadobro z míry. Angelo odpočítával stodolarové bankovky z tlustého svazku, dokud nedosáhl určené částky. Pokladník jenom zíral.

„Nesahej na mě!“ okřikl Cerino Angela, když se mu pokoušel pomoct z pojízdného křesla, které zřízenec přistavil k boku vozu. „Dokážu to sám.

Copak jsem nějaký kripl?“ S námahou povstal a chviličku se kymácel, než se mu podařilo se pevně postavit na nohy. Měl na sobě civilní oblečení.

Operované oko měl zakryté kovovým chráničem s množstvím malých dírek. Zvolna se vsoukal na sedadlo vedle řidiče. Dovolil Angelovi, aby za ním zavřel dveře. Angelo se posadil dozadu. Tony se rozjel, ale jak vyjížděl do vozovky, zavadil o obrubník. Auto poskočilo.

„Sakra,“ zařval Cerino.

Tony se za volantem přikrčil.

Projeli Midtownským tunelem a pokračovali po longislangské magistrále. Cerino začal být hovorný.

„Něco vám povím, mládenci,“ rozzářil se. „Je mi senzačně! Těch starostí a plánování, ale přece jen to vyšlo. A jak jsem říkal doktorovi, nebylo to nic strašného. Jenom tu první injekci jsem cítil.“

Angelo se na zadním sedadle schoulil. Od začátku mu nedělalo dobře, že musí být na operačním sále. Když viděl, jak Jordán míří tou-obrovskou jehlou Cerinovi do obličeje, těsně pod oko, div neomdlel. Angelo nesnášel jehly.

„Ale po té injekci,“ vedl svou Cerino, „jsem už necítil vůbec nic.

Dokonce jsem usnul. Věřili byste tomu? Věřil bys tomu, Tony?“

„Ne, těžko,“ řekl nervózně Tony.

„Když jsem se pak probudil, už bylo po všem,“ mluvil dál Cerino.

„Jordán je možná trouba, ale chirurg je senzační. A víte co? Myslím, že je mazaný. Určitě je praktický. Myslím, že bych s ním mohl udělat kšeft.

Co říkáš, Angelo.“

„To není špatnej nápad,“ řekl Angelo bez nadšení.