Robin Cook
překlad: Jitka Minaříková

SLEPOTA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Manhattan, Sobota 7:45

Protože byla sobota, Laurie si budíka nenařídila. Přesto se probudila před osmou, znovu pronásledována svou noční můrou o Shellym. Neurčitě uvažovala, jestli by jí pomohlo, kdyby zašla za nějakým psychiatrem.

Třebaže neměla službu, rozhodla se zajet do ústavu. Navzdory všem dobrým předsevzetím předchozího večera už poté, co ji Lou zavezl domů, se svou prací příliš nepohnula. Víno a práce jí nešly příliš dobře dohromady.

Když vyšla z domu, příjemně ji překvapilo, že je svěží podzimní den.

Slunce už svítilo jen slabým zimním svitem, ale obloha byla jasná a teplota snesitelná. Vzhledem k tomu že byla sobota, byl provoz a s ním související množství výfukových zplodin na První avenui jen minimální a cesta pěšky na Třicátou ulici byla příjemná.

Sotva dorazila do ústavu, její první kroky vedly do identifikační místnosti, aby zjistila, jaké nové případy se objevily. Ulevilo se jí, že žádní další kandidáti do její sbírky se nevyskytli. Rozpis byl plný obvyklých zabití ve rvačce a nehod, odpovídajících běžnému obrazu páteční noci.

Pak zamířila Laurie do toxikologické laboratoře. Těšilo ji vědomí, že se tam nebude muset vyhýbat Johnovi DeVriesovi. V sobotu tam určitě nebude. Ke své radosti tu objevila pracovitého Petera na jeho obvyklém místě u nejnovějšího plynového chromatografu.

„Pokud jde o tu kontaminaci, pořád nic,“ řekl Peter, „ale teď když mám ten velký nový vzorek, co jsem dostal včera, třeba budeme mít víc štěstí.“

„Jaký vzorek?“ nechápala Laurie. „Krev?“

„Ne,“ řekl Peter. „Čistý kokain ze střev.“

„Z čích střev?“ pořád nemohla pochopit Laurie.

Peter se podíval na označení vzorku, který měl před sebou. „Wendella Morrisona. Jednoho z Fontworthových včerejších případů.“

„Ale jak přišel na to brát vzorek ze střev?“

„V tom ti nepomůžu,“ pokrčil rameny Peter. „Nemám představu, ale protože mi toho dal hodně, budu s tím mít daleko jednodušší práci.

„To jsem ráda,“ řekla Laurie, trochu zmatená tou nečekanou zprávou.

„Pověz mi pak, nač jsi přišel.“

Odešla z toxikologické laboratoře a zamířila do své pracovny. V telefonním seznamu zaměstnanců vyhledala číslo George Fontworthe a zavolala mu domů. Zvedl sluchátko hned na druhé zazvonění: Laurii se ulevilo, že ho nevytáhla z postele.

„Nepovídej, že jsi v práci,“ ustrnul, když se mu ohlásila.

„Co ti na to mám říct?“

„Vždyť ani nemáš službu,“ řekl George. „Nepřeháněj to tak. Budeme vedle tebe všichni vypadat jako ulejváci.“

„To se tedy neboj,“ zasmála se Laurie. „Není tu nikdo, na koho bych tím mohla udělat dojem. Víš, jak ti včera říkal Calvin, že se mnou nemáš mluvit.“

„Bylo to trochu hloupé,“ souhlasil George. „A oč ti jde?“

„Jsem zvědavá na ten první případ, cos včera dělal,“ řekla Laurie. „Na Wendella Morrisona.“

„A co bys chtěla vědět?“ zeptal se George.

„Na toxikologii mi řekli, žes jim dal vzorek kokainu z jeho střev. Proč prosím tě?“

„Doktor Morrison vzal drogu orálně,“ řekl George.

„Mám dojem, žes mi říkal, že si oba kokain vstříkli do žíly,“ připomněla mu Laurie.

„Jen ta druhá,“ řekl George. „Ptala ses mě, když jsem ji měl právě na stole, a tak jsem myslel, že mluvíš jen o ní.“

„Všechny mé případy vzaly drogu intravenózně, ale jeden z případů Dicka Katzenburga ji vzal orálně, i když se taky napřed pokoušel o intravenózní aplikaci.“

„Přesně tak to bylo s doktorem Morrisonem,“ prohlásil George. „Antekubitální jamku měl jak polštářek na špendlíky. Byl trochu při těle a žíly měl hluboko, ale u doktora by člověk přece jen čekal, že si s intravenózní injekcí bude umět líp poradit.“

„A ve střevech měl ještě hodně kokainu?“ vyzvídala Laurie.

„Snad metrák,“ řekl George. „Nedokážu si představit, kolik toho ten chlap spolykal. Část střeva byla odumřelá, jak kokain zarazil zásobování krví. Bylo to úplně stejné jako u těch pašeráků, co se pokoušejí provézt kokain v kondomu, a ten jim ve vnitřnostech praskne.“

„A bylo tam ještě něco, co by stálo za zmínku?“

„Ano,“ přisvědčil George. „Protržená malá výduť. Při záchvatu zřejmě praskla.“

Ještě než Laurie zavěsila, pověděla Georgeovi o kousíčku tkáně, který odebrala Julii Myerholtzové zpod nehtu a poslala do laboratoře.

„Doufám, že se nezlobíš, že se ti takhle pletu do tvého případu,“ omlouvala se.

„To víš, že ne,“ ujistil ji George. „Jen je mi trapné, že jsem si toho nevšiml sám. Když se tak strašně drápala, měl jsem se jí podívat pod nehty.“

Laurie mu popřála hezký víkend a konečně usedla ke svým papírům.

Ale jako poslední dobou pokaždé nedokázala odpoutat myšlenky od svých případů předávkování. Přes rozhovor s Louem ji některé detaily případu Julie Myerholtzové stále zneklidňovaly.

Vytáhla desky tří případů, které pitvala ve čtvrtek: Stuarta Morgana, Randalla Thatchera a Valerie Abramsové. Do poznámkového bloku si opsala adresy všech tří.

Během minuty už byla venku. Chytila taxík a objela všechny tři adresy.

V každém z domů pohovořila s vrátným. Když objasnila, kdo je, podařilo se jí získat jména a telefonní čísla vrátných, kteří měli službu ve středu večer.

Vrátila se do práce a dala se do telefonování. Nejprve se dovolala Julia Chaveze. „Znal jste Valerii Abramsovou?“ zeptala se, když se mu představila.

„Ano, jistě,“ prohlásil Julio Chavez.

„A viděl jste ji ve středu večer?“ ptala se Laurie.

„Ne, neviděl,“ řekl Julio. „Aspoň se nepamatuju.“

Lou měl nejspíš pravdu, řekla si Laurie, když muži poděkovala a zavěsila. Nejspíš jenom ztrácí čas. Ale přesto nemohla odolat, aby nevytočila další číslo ze svého seznamu: Angela Mendeze, nočního vrátného z domu, kde bydlel Stuart Morgan.

Opět se představila jako prve a pak se Angela zeptala, jestli znal Stuarta Morgana, a odpověď byla také stejná: „Jistě.“

„A viděl jste pana Morgana ve středu večer?“ ptala se Laurie.

„Samozřejmě,“ přitakal Angel. „Pana Morgana jsem viděl každý večer, když jsem měl službu. Když se vrátil z práce, chodil si vždycky zaběhat.“

„A šel běhat i ve středu večer?“ ptala se Laurie.

„Jako vždycky,“ ujistil ji Angelo.

Laurii znovu zarazila nelogičnost toho, že někdo na sebe dbá natolik, že si chodí každý večer zaběhat, a přitom bere drogy. Nějak to k sobě nešlo.

„Vypadal normálně?“ vyzvídala. „Nebo byl nějak v depresi?“

„Když odcházel, vypadal jako vždycky,“ řekl Angel. „Ale dal si kratší štreku než obyčejně. Aspoň se vrátil o moc dřív. Nebyl ani zpocený. To si pamatuju, protože jsem mu ještě říkal, že se tentokrát ani nezapotil.“

„Co na to řekl?“ ptala se Laurie.

„Nic,“ řekl Angelo.

„A bylo to u něj normální, že vám neodpověděl?“ ptala se Laurie.

„Jen když šel s někým jiným,“ řekl Angelo.

„A ve středu, když se vracel z běhání, šel s někým jiným?“ zbystřila pozornost Laurie.

„Ano,“ přisvědčil Angel. „Šli s ním dva cizí páni.“

Laurie se napřímila na židli. „A dokázal byste mi ty pány popsat?“ zeptala se.

„To teda ne,“ zasmál se Angelo. „Za den kolem mě projde tolik lidí, že si je pamatovat nemůžu. Vím jen, že byli cizí, protože mě pan Morgan ani nepozdravil.“

Laurie poděkovala a zavěsila. Tak tohle už bylo něco. V hlavě jí znělo Louovo varování, aby si nehrála na detektiva, ale tahle až zarážející podobnost s případem Myerholtzové jako by přece jen na něco ukazovala.

Nakonec zavolala Laurie poslednímu muži ze svého seznamu: Davidu Wongovi. David si bohužel nevzpomínal, že by byl Randalla Thatchera ve středu večer viděl. Laurie mu poděkovala a zavěsila.

Pak se rozhodla vrátit se ještě k jednomu případu, než začne se svou úředničinou. Zašla na histologii a požádala o mikroskopické vzorky Mary OConnorové. Ve své místnosti si je pozorně prohlédla pod mikroskopem, aby posoudila stupeň aterosklerózy. Byla pod mikroskopem stejně zjevná, jak odhadoval Paul už pouhým okem. Nevšimla si žádných známek srdeční myopatie.

Pak už nedokázala připadnout na žádnou další záminku, jak se vyhnout své vlastní práci. Odsunula mikroskop stranou, vytáhla své nedokončené případy a přinutila se začít.

„Tak s tímhle ty na mě?“ ptal se Lou. Mával ve vzduchu papírem popsaným na stroji.

„To je všechno, co jsem dokázal zjistit,“ bránil se Norman.

„Samé doktorské bláboly. Co je to sakra keratoconus? Nebo tohleto: pseudofakická bullosní keratopatie. Co to má být? Mohl bys mi to laskavě říct?“

„Chtěl jste diagnózy pacientů, které léčil doktor Jordán Scheffield,“ namítl Norman. „A tohle mi naše týmy donesly.“

Lou znovu pročetl seznam. Martha Goldburgová, pseudofakická bullosní keratopatie, Janice Singletonová, pásový opar, Henriette Kaufmanová, Fuchsova endotheliální dystrofie, Dwight Sorenson, keratoconus.

„Já doufal, že na tom budou všichni stejně,“ zahudral Lou. „Že toho mizeru Scheffielda přistihnu, jak mi lže.“

Norman pokrčil rameny. „Je mi to líto,“ řekl. „Pokusím se sehnat někoho, kdo by ty termíny přeložil do normální řeči - pokud se tedy dají normální řečí vyjádřit.“

Lou znovu usedl. „Tak co si o tom myslíš?“ zeptal se.

„Já žádné zvláštní nápady nemám,“ posteskl si Norman. „Když jsem viděl, jak se z toho klube jméno toho doktora, říkal jsem si nejdřív, že jsme možná na něco kápli. Ale teď to na to nějak nevypadá.“

„Stěžoval si někdo z pacientů, jak ho doktor léčí?“ zeptal se Lou.

„Co vím, jedině Goldburgovi,“ řekl Norman. „Hany Goldburg doktora Scheffielda dokonce zažaloval pro zanedbání povinné péče, když jeho manželce operoval šedý zákal. Zřejmě se objevily nějaké komplikace a na to oko skoro přestala vidět.“

„A co je tohleto?“ vzal Lou do ruky tlustou složku strojem popsaných stránek.

„To je ostatní materiál, co daly vyšetřovací týmy dohromady,“ vysvětlil Norman.

„Ježíšmarjá,“ zaúpěl Lou. „To je aspoň pět set stránek.“

„Něco přes čtyři sta,“ upřesnil Norman. „Nic z toho mě zvlášť netrklo, ale přesto by bylo dobře, kdybyste si to taky prošel. A radši abyste už začal: bude toho ještě víc, jen co vyslechneme ještě další lidi.“

„A co z balistiky?“ vzpomněl si Lou.

„Ti se k tomu ještě pořád nedostali,“ řekl Norman. „Ještě pořád dělají vraždy z minulého měsíce. Ale předběžně odhadují, že šlo jen o dvě zbraně: dvaadvacítku a pětadvacítku.“

„A co ta hospodyně?“ zeptal se Lou.

„Ještě žije, ale pořád ještě není při vědomí,“ řekl Norman. „Střelili ji do hlavy a je v komatu.“

„Hlídáte ji?“ ujišťoval se Lou.

„Perfektně,“ ubezpečil ho Norman. „Čtyřiadvacet hodin denně.“

Laurie konečně se svými papíry trochu pohnula a urovnala dokončené případy do úhledné hromádky. Když to měla z krku, vytáhla znovu protokoly případů předávkování. Probrala je a odložila stranou tři, které hledala: Duncana Andrewse, Roberta Evanse a Marion Overstreetovou.

To byly případy, které pitvala v úterý a ve středu. Opsala si jejich adresy a sbalila se.

Objela poznamenané adresy podobně jako dopoledne. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát zjistila, že vrátní, s kterými chtěla mluvit, mají opět službu.

V domech, kde bydleli Evans a Overstreetová, ji čekalo zklamání. Ani jeden z vrátných ji o večeru, který ji zajímal, nedokázal mnoho povědět.

Ale v domě Duncana Andrewse tomu bylo jinak.

Když taxík zastavil před budovou, poznala modrou plátěnou stříšku a dveře s tepanou mříží, které si pamatovala od první návštěvy. Když vystoupila z taxíku, poznala dokonce i vrátného. Byl to týž, co měl službu při její první smolné návštěvě. Ani to ji však neodradilo. Přestože ji napadlo, že tu je jistá možnost, že se zpráva o jejím příchodu donese k Binghamovi, byla odhodlána to riziko podstoupit.

„Přejete si?“ oslovil ji vrátný.

Laurie se v jeho tváři snažila rozpoznat, jestli ji poznává. Nezdálo se.

„Jsem z Ústavu soudního lékařství,“ představila se. „Jmenuji se Dr.Montgomeryová. Vzpomínáte si, že jsem tu byla už v úterý?“

„Myslím, že ano,“ upamatoval se vrátný. „Já se jmenuji Oliver. Mohu pro vás něco udělat? Chcete jít ještě jednou nahoru do bytu pana Andrewse?“

„Ne, nechtěla bych nikoho rušit,“ zavrtěla hlavou Laurie. „Chtěla jsem si jen promluvit s vámi. Měl jste v neděli večer službu?“

„Ano, to měl,“ přisvědčil Oliver. „Volno mívám v pondělí a ve čtvrtek.“

„A vzpomínáte si, jestli jste viděl pana Andrewse ten večer, co zemřel?“

„Mám dojem, že ano,“ řekl vrátný po krátkém přemýšlení. „Vídal jsem ho skoro každý den.“

„Vzpomínáte si, jestli šel domů sám?“ ptala se Laurie.

„To vám nepovím,“ zaváhal Oliver. „Tudy projde spousta lidí a tak si něco takového můžu těžko pamatovat, zvlášť když je to už týden. Leda jestli se ten den stalo něco mimořádného. Počkejte!“ zvolal najednou.

„Možná že se skutečně pamatuju. Ten večer přišel pan Andrews s nějakými lidmi. Teď si na to vzpomínám, protože mě oslovil špatným jménem.

Spletl si mě s domovníkem.“

„A věděl, jak se jmenujete?“ ptala se Laurie. iv „Určitě,“ ujistil ji Oliver. „Pracoval jsem tu ještě dřív, než se sem přistěhoval. To bylo před pěti lety.“

„Kolik lidí s ním šlo?“ ptala se Laurie.

„Myslím, že dva. Možná tri.“

„Ale který večer to bylo, to najisto nevíte,“ řekla Laurie.

„To ne,“ připustil Oliver. „Ale řekl mi Juane, a to mě zmátlo. Totiž on věděl, že se jmenuju Oliver.“

Laurie Oliverovi poděkovala a zamířila k domovu. Co si z té souhry náhod měla vybrat? Kdo byli ti dva muži, a byli to pokaždé titíž? A co to může znamenat, když si mladý, inteligentní, činorodý muž splete jméno vrátného se jménem domovníka? Nejspíš nic. Koneckonců mohl Duncan cestou domů myslet na nějakou závadu ve svém bytě, na kterou chtěl domovníka upozornit.

Když vešla do domu, kde sama bydlela, změřila si Laurie kriticky cestou k výtahu jeho interiér. Zaregistrovala popraskané a otlučené dlaždice na podlaze i odlupující se malbu na stěnách. V porovnání s domy, které v poslední době navštívila, to byla barabizna. Skličující bylo, že všechny ty oběti, o které se zajímala, byly přibližně v jejím věku, nebo dokonce ještě mladší, a očividně na tom byly finančně líp než ona. Laurie už tak platila za nájemné víc, než se jí zdálo, že si může vzhledem k svému platu dovolit, a přitom bydlela relativně v hrozné díře. Bylo to deprimující.

Tom jí trochu pozvedl náladu, sotva vstoupila do bytu. Celý den, stejně jako celou předchozí noc prospal, a tak měl energie až hrůza. S překypující živostí skákal po stěnách i po nábytku a rozesmál Laurii až k slzám.

Nebyla zvyklá mít volný čas, který by mohla věnovat sama sobě, a tak si v příštích hodinách trochu zdřímla a důkladně se vykoupala. Protože neobjevila od Jordána žádný vzkaz, který by na jejich schůzce něco měnil, předpokládala, že se mají sejít v devět večer, jak se dohodli.

Půl hodiny váhala, co by si měla vzít na sebe, a několikrát se dokonce převlékla, ale pět minut před devátou už byla nachystaná. Oproti předchozím dvěma setkáním se tentokrát přesně v devět Jordán dostavil osobně.

„Sousedi mě začnou pomlouvat,“ zažertovala. „Už si určitě mysleli, že chodím s Thomasem.“

Jordán pro ně zamluvil stůl v restauraci Four Seasons. Stejně jako v ostatních restauracích, které měl v oblibě, tu Laurie ještě nikdy nebyla. Jídlo bylo vynikající, obsluha dokonalá a víno lahodné, ale Laurie se přesto nemohla ubránit srovnání s bezejmenným podnikem, kam ji Lou zavedl večer předtím. V té chaotické, rušné malé hospůdce, plné života bylo něco útulného. Restaurace Four Seasons byla naproti tomu tak klidná, až to rozptylovalo. Jediné, co se tu dalo zaslechnout, bylo cinkání ledu o sklenice nebo značkových příborů o porcelán, a Laurie měla pocit, že se tu smí jen šeptat. A výzdoba byla se svou přísnou geometrií tak dokonalá, až v ní budila strach. Laurie se zakuckala vodou, když ji napadla nepříjemná myšlenka: Což jestli jí nevadí ani tak restaurace jako její společník?

Jordán byl uvolněný a hovorný a samozřejmě vyprávěl o své praxi. „Jde to jedna radost,“ liboval si. „Za Marshu jsem si našel náhradu, která je desetkrát lepší než ona. Nevím, proč jsem si pořád myslel, že nikoho tak dobrého nenajdu. A s operacemi to jde jako na drátku. Jakživ jsem jich za tak krátkou dobu neudělal tolik. Doufám jen, že to vydrží. Včera mi volal můj účetní a povídal, že to vypadá na rekordní měsíc.“

„To mám radost, že vám všechno tak klape,“ řekla Laurie. Byla v pokušení začít vyprávět o všem, co ten den zjistila, ale Jordán jí k tomu nedopřál příležitost.

„Začínám si pohrávat s myšlenkou, že si zařídím další vyšetřovací místnost,“ pokračoval Jordán. „Třeba bych si taky mohl vzít mladšího partnera, co by si vzal na starost všechny ty šuntovní pacienty.“

„Co jsou to šuntovní pacienti?“ podivila se Laurie.

„Ti, co nejsou na operaci,“ vysvětlil Jordán. Přivolal číšníka a objednal další láhev vína.

„Dívala jsem se dneska na histologii Mary OConnorové,“ zmínila se Laurie.

„Radši bych se bavil o veselejších věcech,“ poznamenal Jordán.

„Vás nezajímá, co jsem našla?“ zeptala se Laurie.

„Vlastně ani ne,“ řekl Jordán. „Leda by to bylo něco opravdu překvapivého. Nemůžu si s ní lámat hlavu. Mám dost jiných starostí. Koneckonců její celkový zdravotní stav nebyl problém můj, ale jejího internisty. Pod nožem mi neumřela.“

„A co ti vaši ostatní pacienti, které zavraždili?“ zeptala se Laurie.

„O těch byste byl ochotný se bavit?“

„Ani ne,“ přiznal Jordán. „K čemu taky? Stejně jim už nepomůžu.“

„Jen jsem si říkala, že byste si o tom třeba potřeboval popovídat,“ poznamenala Laurie. „Já na vašem místě asi ano.“

„Vzalo mě to,“ uznal Jordán. „Ale když se o tom budu bavit, nijak mi to nepomůže. Líp je zaměřit se na pozitivnější stránky života.“

Laurie si pozorně prohlížela jeho tvář. Lou jí řekl, že se zdál být nervózní, když se ho vyptával na smrti jeho pacientů. Laurie teď na něm žádnou nervozitu neviděla. Viděla jen vědomé odmítnutí: nemá chuť myslet na cokoli nepříjemného.

„A co příjemné věci, třeba že jste včera operoval Paula Cerina?“ zeptala se Pokud Jordán postřehl posměch v jejím hlase, nevšímal si ho. „To. je něco,“ zaradoval se nad změnou tématu. „Už se nemůžu dočkat, až mu udělám i to druhé oko a konečně se ho zbavím.“

„Kdy by to mělo být?“ zajímala se Laurie.

„Za týden, nebo tak nějak,“ řekl Jordán. „Chci mít napřed jistotu, že se to první oko hojí dobře. Děsím se představy, že by se to mohlo nějak zkomplikovat. Ne, že bych komplikace čekal. Ale odmítl zůstat přes noc v nemocnici, takže si nemůžu být na sto procent jistý, že má patřičné ošetření.“

„No, pokud by neměl, vy byste za to nemohl,“ podotkla Laurie.

„Nejsem si jistý, jestli by se na to Cerino díval takhle,“ zaváhal Jordán.

Po dezertu a kávě souhlasila Laurie, že se zajde podívat na Jordánův byt v Trump Toweru. Sotva prošla dveřmi, udělal na ni interiér velký dojem. Přímo před ní, přesně ve výšce Jordánova bytu se tyčil osvětlený vršek Crown Buildingu. Když přešla do obývacího pokoje, viděla na jih po Páté avenui až na Empire State Building a World Trade Center za ní. Na severu viděla kousek Centrálního parku s jeho osvětlenými točitými cestami.

„To je fantastické,“ užasla Laurie. Nemohla odtrhnout pohled od siluety mrakodrapů. Jak se rozhlížela po obzoru, uvědomila si, že Jordán stojí těsně za ní.

„Laurie,“ řekl tiše.

Laurie se obrátila a ocitla se v objetí jeho svalnatých paží. Jeho hranatou tvář osvětloval odlesk světla ze zlatavé špice Crown Buildingu. S lehce rozevřenými rty se naklonil kupředu, aby ji políbil.

„Ale,“ vyprostila se z jeho paží. „Co takhle ještě po večeři drink?“

„Vaše přání je mi rozkazem,“ řekl Jordán se sklíčeným úsměvem.

Laurie byla sama sebou překvapená. Rozhodně nebyla tak naivní, aby Jordánovo gesto neočekávala. Koneckonců se s tím mužem sešla téměř tři dny po sobě a připadal jí přitažlivý. Ale cosi v ní se tomu všemu bránilo.

„Tak co?“ zamumlal Tony, když se Angelo vrátil ke stolu od telefonu před toaletami. Měl plná ústa. Právě se nacpal pořádnou porcí tortellinů se smetanovou omáčkou. Zvedl ubrousek a otřel si z úst zbytky smetany a sýra.

Seděli v malé restauraci s celonočním provozem v Astorii. Byl to Tonyho nápad, ale Angelo nic nenamítal, protože stejně musel ještě zavolat Cerinovi.

„Takže co?“ zeptal se Tony, když spolkl sousto tortellinů a spláchl je douškem minerálky.

„Byl bych rád, kdybys nemluvil s plnou hubou,“ vzdychl Angelo a posadil se. „Je mi z toho nanic.“

„Promiň,“ řekl Tony. Právě vidličkou nabíral další sousto.

„Chce, abychom ještě dneska večer znova vyrazili,“ řekl Angelo.

Tony si nacpal ústa další dávkou tortellinů a poznamenal: „No sláva!“

Znělo to spíš jako „láva“.

Při pohledu na další nechutnou spoustu těstovin v Tonyho ústech, natáhl Angelo ruku, zvedl ze stolu Tonyho talíř a převrátil ho vzhůru nohama na ubrousek před ním.

Tony sebou při tom prudkém pohybu škubl a zíral na převrácený talíř ve vyděšeném úžasu. „Co tě to raflo?“ zakňučel.

„Říkal jsem ti, že nemáš jíst s otevřenou hubou,“ vyjel na něj Angelo.

„Mluvím s tebou a ty se jen láduješ.“

„No jo, snad se tolik neděje.“

„Mimoto mě míchá, že už nás Cerino zase někam žene,“ svěřil se Angelo. „Myslel jsem si, že už si konečně budeme moct trochu dachnout.“

„Ale ty prachy nejsou k zahození,“ podotkl Tony. „Co po nás chce?“

„Máme začít zase se zásobama,“ řekl Angelo. „Poptávku už jsme snad zmákli, zaplaťpánbu. S tím bylo nejvíc malérů.“

„A kdy?“ zajímal se Tony.

„Jen co se rozhoupeš přesunout zadek do auta,“ zavrčel Angelo.

Patnáct minut nato, když se blížili ke Queensboroskému mostu, prohodil Angelo. „Ještě jedna věc mě na tom štve. Nechce se mi líbit ta doba.

Sobota v noci, to je moc bordel. Možná že na to budeme muset jít jinak než obyčejně a něco sami vykoumat.“

„A co tam napřed zavolat?“ zeptal se Tony. „Aspoň bysme věděli rovnou, na čem jsme.“

Angelo po něm vrhl užaslý pohled. Občas ho tenhle kluk dokázal překvapit. Nebyl to přece jen takový trouba, jak se většinou zdálo.