Robin Cook
překlad: Eva Brožová

ŠOK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 2

15. říjen 1999, 07:05 hod.

Když Deborah s Joannou vyjely z Cambridge na severozápad do Bookfordu, byl nádherný podzimní den a obě strany výpadovky lemovaly úchvatně zbarvené stromy. Slunce jim příjemně svítilo do zad, přestože tu a tam se jeho paprsky odrazily od čelních skel kolony protijedoucích aut mířících do Bostonu.

Obě ženy měly sluneční brýle a baseballové čapky.

Od té doby, co objely Fresh Pond, mlčely. Obě byly ponořeny do svých myšlenek. Deborah v duchu žasla nad rychlým spádem událostí, jako by byla celá záležitost s Klinikou Spencera Wingatea předurčená osudem. Joanna uvažovala o poněkud jiných věcech. Nemohla uvěřit, jak moc se její život za jediný týden změnil, a přesto se cítila báječně. V neděli, když si konečně připadala psychicky natolik silná, aby si promluvila s Carltonem a dokázala Čelit jeho naléhání, byl Carlton tak naštvaný, že se s ní odmítl bavit. Několik dní mu volala a nechávala vzkazy, ale bezvýsledně. Následkem toho spolu celý týden nemluvili, což Joannu jen utvrdilo, že její náhlé prozření ohledně názoru na manželství všeobecně a na Carltona konkrétně bylo správné. Po všech těch odmítnutích, jak si jeho předchozí jednání vyložila, jí připadalo nevhodné, aby se k ní nyní chovál nepřátelsky. Z jejího hlediska to nebylo dobré znamení. V Joannině žebříčku hodnot stála komunikace na jednom z nejvyšších míst.

„Nezapomnělas s sebou vzít ten seznam otázek?“ zeptala se Deborah.

„Určitě ho mám,“ odpověděla Joanna. Dotazy se většinou týkaly toho, co bude následovat po odběru vajíček, jak dlouho se po něm nesmí cvičit a podobně.

Na Deborah učinila velký dojem vstřícnost kliniky. V pondělí ráno s Joannou zavolaly na číslo uvedené v inzerátu v Harvard Crimsonu, a když se představily a uvedly, že se zajímají o dárcovství vajíček, přepojili je k doktorce Sheile Donaldsonové, která se okamžitě nabídla, že je navštíví. Za necelou hodinu dorazila lékařka do Craigie Arms a hluboce na ně zapůsobila svou profesionalitou. V krátkosti jim vysvětlila celý program a vyčerpávajícím způsobem zodpověděla všechny otázky, které jí Deborah s Joannou ohledně celé záležitosti položily.

„Domníváme se, že nemusíme tvorbu vajíček u dárkyň stimulovat,“ prohlásila doktorka Donaldsonová hned na počátku rozhovoru. „Vlastně nepoužíváme stimulaci vůbec. Říkáme tomu organický přístup. Hlavně nechceme našim dárkyním způsobit nějaké potíže, které mohou uměle vyrobené hormony nebo hormony získané odběrem vyvolat.“

„Ale jak víte, že se vám podaří nějaká vajíčka odebrat?“ zeptala se Deborah.

„Někdy se to nepodaří,“ přisvědčila doktorka Donaldsonová.

„A přesto za zákrok zaplatíte?“

„Samozřejmě,“ ujistila ji doktorka Donaldsonová.

„Jaký druh anestezie používáte?“ chtěla vědět Joanna. To ji zajímalo nejvíc.

„Záleží, jakou si vyberete,“ vysvětlila doktorka Donaldsonová „Ale doktor Paul Saunders, který odběry provádí, dává přednost lehké celkové narkóze.“

V tu chvíli Joanna na Deborah vítězoslavně vztyčila palec.

Druhý den po rozhovoru jim doktorka Donaldsonová hned ráno volala, že je zařadili do programu a že by jim rádi co nejdřív, pokud možno ještě tento týden, udělali předběžná vyšetření. V každém případě by je potěšilo, kdyby jim obě ženy ještě ten den zatelefonovaly.

V několika následujících hodinách Joanna s Deborah probíraly všechna pro a proti. Deborah byla všemi deseti pro to, aby to zkusily. Její entuziasmus Joannu nakonec přesvědčil. Zavolaly na kliniku a na pátek ráno si domluvily schůzku.

„Ty o tom rozhodnutí nepochybuješ?“ zeptala se z ničeho nic Joanna, čímž prolomila Čtvrthodinové mlčení.

„Ani trochu,“ odpověděla Deborah. „Hlavně když si představím ten byt na Louisburg Square, na kterej jsme se byly podívat. Doufám, že nám ho někdo nevyfoukne dřív, než dostaneme peníze.“

„To taky záleží na tom, jestli bude prodávající ochotnej přistoupit na druhou hypotéku,“ připomněla jí Joanna. „Jinak to vysoko přesahuje naše možnosti.“

Kontaktovaly realitní agenty v Cambridgi a Bostonu a nechaly si ukázat spoustu apartmánů. Nejvíc se jim líbil byt na Louisburg Square v Beacon Hitl. Byla to jedna z nejlepších bostonských adres, v centru a nedaleko červené linky metra, kterou by se během chviličky dostaly na Harvard Square.

„Abych řekla pravdu, překvapilo mě, že je tak levnej.“

„Myslím, že je to kvůli tomu čtvrtýmu patru bez výtahu,“ poznamenala Joanna. „A proto, že je relativně malej, hlavně ta druhá ložnice.“

„Jo, ale ta ložnice má nejhezčí výhled z celýho bytu a vestavěnou šatnu.“

„Nepřipadá ti, že koupelna umístěná za kuchyní je nešťastný řešení?“

„Klidně bych chodila do koupelny přes byt někoho jinýho, kdybych mohla bydlet na Louisburg Square.“

„Jak si rozdělíme ložnice?“ chtěla vědět Joanna.

„Klidně si vezmu tu menší, jestli ti jde o tohle,“ nabídla jí Deborah.

„Myslíš to vážně?“

„Naprosto,“ potvrdila Deborah.

„Možná bysme se mohly střídat,“ navrhla Joanna.

„To není nutný,“ namítla Deborah. „Menší ložnice mi bude vyhovovat.

Fakt!“

Joanna otočila hlavu a podívala se z okna. Čím dál jely na sever, tím intenzivnější byly podzimní barvy kolem. Rudá na javorových listech zářila tak jasně, že vypadala téměř neskutečně, zejména na pozadí temně zeleného odstínu borovic a tsug.

„Ty o tom taky nepochybuješ, že ne?“ zeptala se Deborah.

„Ani ne,“ odpověděla Joanna. „Ale trochu mi jde hlava kolem, jak rychlej to nabralo spád. Jestli všechno půjde podle plánu, staneme se příští tejden v tuhle dobu nejen majitelkama bytu, ale budeme ještě navíc v Benátkách. Připadá mi to jako sen.“

Deborah na internetu objevila překvapivě levné letenky přes Brusel do Milána. V Miláně pak nasednou na vlak a odpoledne budou v Benátkách.

Zamluvila také v sestiére Saň Pólo nedaleko Rialto Bridge malý penzion, kde budou bydlet, dokud si nenajdou nějaký byt.

„Už se nemůžu dočkat!“ vykřikla Deborah. „Připadám si jako malá holka o Vánocích! Benvenuto u líalia, signorina!“ Natáhla se a rozjařeně rozcuchala Joanně účes.

Joanna sejí vyhnula, setřásla její ruku a vesele se rozesmála. „Mille grazie, cara, „ pronesla pobaveným sarkastickým tónem. Pak zaklonila hlavu a prsty si prohrábla po ramena dlouhé vlasy v marné snaze upravit si je. „Trochu mě zaskočilo, jak rychle klinika všechno zařídila,“ přiznala a podívala se do zpětného zrcátka, jestli bylo její úsilí úspěšné. Joanna byla svým účesem a celkovým vzhledem lehce posedlá, mnohem víc než Deborah, která si ji kvůli tomu často dobírala.

„Pravděpodobně na ně tlačí ty dvě klientky, pro který jsou naše vajíčka určený,“ usoudila Deborah. Upravila zrcátko.

„Doktorka Donaldsonová se li o něčem takovým zmínila?“ zeptala se Joanna.

„Ne,“ odpověděla Deborah. „Jen mě to tak napadlo. Tvrdila přece, že klinika má zájem pouze o dvě dárkyně, takže jsme měly štěstí, že jsme zavolaly ve vhodným okamžiku.“

„Támhle je cedule, do Bookfordu se odbočuje na příštím sjezdu,“ upozornila ji Joanna a ukázala před sebe. Cedule byla malá a stála před skupinkou dubů oděných v zářivé oranžové barvě.

„Viděla jsem ji,“ přitakala Deborah a vyhodila směrovku.

Po dalších dvaceti minutách jízdy po úzké okresce, vinoucí se zvlněnou venkovskou krajinou mezi rezavě zbarvenými pšeničnými lány a lemovanou jabloněmi a kamennými ploty, vjely do typického novoanglického městečka.

Na okraji stál billboard s nápisem: VÍTEJTE V BOOKFORDU V MASSACHUSETTS, V DOMOVĚ STŘEDOŠKOLSKÝCH WILDCATS, KTEŘÍ V ROCE 1993 ZVÍTĚZILI VE II. STÁTNÍ FOTBALOVÉ DIVIZI. Okresní cesta odbočující z dálnice se změnila v Main Street, která rozdělovala město na dvě poloviny - jižní a severní. Lemoval ji obvyklý hlouček obchodů s cihlovými průčelími z přelomu minulého století. Uprostřed městečka stál za parčíkem naproti žulové radnici velký bílý kostel se zvonicí.

Po chodnících se severním směrem jako tažní ptáci bez křídel pohybovaly stále houstnoucí houfy halekajících školáků s aktovkami na zádech.

„Je to moc hezký městečko,“ poznamenala Deborah a naklonila se dopředu, aby skrz přední sklo lépe viděla. Zpomalila na třicítku.

„Vypadá skoro až moc hezky, aby bylo skutečný, jako kdyby bylo součástí zábavního parku.“

„Zatím jsem nikde neviděla směrovku ke klinice,“ postěžovala si Joanna.

„Slyšelas ten fór, proč je k oplodnění jednoho vajíčka zapotřebí stovky milionů spermií?“

„Ne,“ přiznala Joanna.

„Protože žádná není ochotná zastavit a zeptat se na cestu.“

Joanna se přidušeně zasmála. „Zřejmě tím chceš naznačit, že budeme zastavovat.“

„Přesně tak,“ pochválila ji Deborah a zatočila na parkoviště před dragstórem RiteSmart. Na Main Street bylo povoleno šikmé parkování v obou směrech. „Půjdeš se mnou, nebo počkáš tady?“

„Takovou legraci si nemůžu nechat ujít,“ prohlásila Joanna a vystoupila z auta.

Cestou musely uhýbat dětem, které se honily po chodníku. Z jejich posměšných výkřiků a ječeni málem ohluchly a oběma se ulevilo, když za nimi zapadly dveře obchodu. Uvnitř naopak vládl relativní klid.

Určitě to souviselo s tím. že v něm nebyli žádní zákazníci. Nikde dokonce neviděly ani prodavače.

Když se nikdo neobjevil, pokrčily rameny a prostřední uličkou zamířily do zadní části obchodu k pultu, u něhož se vydávají léky.

Na pultu stál zvonek, na který Deborah energicky zazvonila. V okolním tichu zaznělo zvonění jako výstřel z děla. Vzápětí se mezi létacími dveřmi, kterými se v hollywoodských westernech vchází do saloonu, objevil téměř plešatý, obézní muž v plášti rozepnutém u krku.

Přestože bylo v obchodě celkem chladno, na čele mu stály perličky potu.

„Co pro vás mohu udělat, dámy?“ zeptal se vesele.

„Hledáme Kliniku Spencera Wingatea.“ vysvětlila Deborah.

„To je jednoduchý,“ odpověděl majitel. „Sídlí v Cabotově státní psychiatrický léčebně.“

„Cože?“ podivila se Deborah. „V psychiatrickém ústavu?“

„Přesně tak,“ přitakal majitel. „Starej doktor Wingate celý to zatracený místo koupil nebo si ho pronajal. Nevím přesně. Vlastně to neví nikdo, i když ne že by na tom nějak záleželo.“

„Chápu,“ pronesla Deborah. „Jako ústav pro choromyslné to sloužilo dřív.“

„Přesně tak.“ opakoval majitel. „Skoro sto let. Bylo to taky sanatorium pro tuberáky. Zdá se, že lidi z Bostonu se za každou cenu snažili zbavit svejch duševně chorejch příbuznejch a lidí s tuberkulózou. Svým způsobem je nechali zavřít do pevnosti. Sejdou z očí, sejdou z mysli.

Před sto lety byl Bookford považovanej za zapadákov. Ale časy se změnily. Teď je z něho předměstí Bostonu.“

„Oni tu ty lidi jen drželi v izolaci?“ zeptala se Joanna. „Nepokoušeli se je léčit?“

„Podle mýho názoru ne,“ pokračoval majitel obchodu. „Ale tenkrát s tím neměli velký zkušenosti. No, vlastně to není tak úplně pravda.

V ústavu prováděli hodně operací. Víte, experimenty jako při kolapsu plic u lidí s tuberou a lobotomie u bláznů.“

„To zní příšerně.“ poznamenala Joanna a otřásla se.

„Asi to příšerný bylo,“ souhlasil majitel.

„Ale už tam žádní pacienti s tuberkulózou ani duševně nemocní nejsou,“ ujistila se Deborah.

„Samozřejmě že ne,“ přitakal majitel. „Caboťárna, jak tady tomu říkáme, byla asi dvacet třicet let zavřená. Poslední pacienti odsud odešli někdy v sedmdesátejch letech. Jen si vzpomeňte: Tenkrát si politici začali víc všímat zdravotní péče. Byla to svým způsobem tragédie.

Myslím, že prostě naložili zbejvající chovance do autobusu, odvezli je zpátky do Bostonu a tam je vypustili do parku.“

„Podle mě k tomu došlo mnohem dřív,“ namítla Deborah.

„Možná máte pravdu,“ souhlasil majitel.

„Mohl byste nám říct. kudy se do té Caboťárny dostaneme?“ požádala ho Deborah.

„To je jednoduchý,“ prohlásil majitel. „Odkud jste přijely?“

„Z jihu,“ odpověděla Deborah.

„Bezva,“ zamumlal majitel. „Pokračujte v cestě a na příštích semaforech zahněte doprava. To je Pierce Street s veřejnou knihovnou na rohu.

Z křižovatky uvidíte cihlovou věž Caboťárny. Leží na východ od města, asi dvě míle za Pierce Street. Nemůžete ji minout.“

Ženy lékárníkovi poděkovaly a vrátily se k autu.

„Pro kliniku, kde se léčí neplodnost, to bude okouzlující prostředí,“ poznamenala Joanna, když si zapnula bezpečnostní pás.

„Aspoň že to už není ozdravovna pro tuberáky kombinovaná s blázincem,“ namítla Deborah, když vycouvala na ulici. „Chvíli jsem měla chuť zamířit zpátky do Cambridge.“

„Možná bysme to měly udělat,“ zaváhala Joanna.

„To nemyslíš vážně, že ne?“

„Ne, nemyslím,“ vzdychla Joanna. „Ale z místa s takovouhle historií mi běhá mráz po zádech. Dovedeš si představit, jaký hrůzy se tam odehrávaly?“         .

„Nedovedu,“ odpověděla Deborah.

Paul Saunders odložil zprávu, kterou pro něj Sheila Donaldsonová připravila, a s lokty stále opřenými o stůl si prsty obou rukou energicky promnul oči. Vrátil se do své kanceláře ve Čtvrtém patře věže po několika hodinách, které strávil v laboratoři, kde kontroloval embryonální kultury. Většinou vypadaly dobře, i když ne zcela podle jeho představ. Obával se. že to souvisí se stářím a kvalitou vajíček, ale doufal, že se mu ten problém podaří už brzy vyřešit.

Paul vstával brzy. Každý den se probouzel před pátou a už před Šestou byl v laboratoři. Takhle dokázal udělat velký kus práce ještě před tím, než dorazily první pacientky, což bývalo kolem deváté. To ráno zahájil ordinační hodiny brzy, protože ho čekaly dva odběry vajíček.

Snažil se provádět zákroky co nejdřív, aby měly dárkyně dost času zotavit se z narkózy a ještě ten samý den mohly kliniku opustit. Lůžkové zařízení sloužilo pouze pro akutní případy, a dokonce i tehdy je Paul raději odkázal na nejbližší pohotovostní oddělení.

Opět zprávu zvedl, odstrčil židli od stolu a zamířil k oknům. Šlo o trojitá monstra, která byla mnohem vyšší než Paulova drobná, sto sedmdesát centimetrů vysoká postava. Vyhlížela na rozlehlý park před budovou, který sahal k železnému plotu zakončenému ostnatým dratem, jenž celý pozemek obklopoval. Nalevo od Paula se nacházela kamenná vrátnice, od které vedla Štěrková příjezdová cesta. Stáčela se k Paulovi a pak zahýbala vlevo k parkovišti na jižní straně budovy, kde mu zmizela z dohledu. Z oken Paul viděl špičku věže bookfordského presbyteriánského kostela a komíny několika vyšších městských budov, které vyčnívaly mezi podzimně zbarvenými stromy. V dálce se jako nachové tečky táhly podél horizontu nízké kopečky Berkshire Mountains.

Paul si zprávu znovu pročetl, na okamžik se zamyslel a pak se opět podíval z okna. Měl všechny důvody ke spokojenosti. Situace se nemohla vyvíjet lépe a při té představě se na jeho ochablé tváři objevil úsměv. Připadalo mu téměř neuvěřitelné, že před pouhými šesti lety ho vyštvali z Illinois, kde mu zakázali pracovat v nemocnici a málem mu sebrali lékařskou licenci. Jeho právník mu tehdy sdělil, že to nevypadá dobře, a tak odešel a zamířil na jih. a to všechno jen kvůli stupidnímu sporu ohledně fakturování nemocenského pojištění pro osoby starší 65 let a bezplatné lékařské péče pro zchudlé občany.

Samozřejmě hledal možnost, jak zvýšit svoje příjmy, ale stejně tak to dělali i jeho kolegové. Ve skutečnosti jen okopíroval a zdokonalil způsob, který používala jiná skupina, pracující ve stejné budově jako on.

Proč si na něj vláda zasedla, pro něj bylo stále záhadou - kdyby o tom přemýšlel, zbytečně by se rozčílil. A to neměl zapotřebí, teď už ne, když se mu všechno tak dařilo.

Když přijel do Massachusetts poprvé, obával se, že kdyby se místní lékařská komora dozvěděla o jeho potížích v Illinois, mohl by mít problémy se získáním licence, proto se rozhodl věnovat výzkumu neplodnosti. Bylo to nejlepší rozhodnuti v jeho životě. Nejenže se vyhnul problémům s licencí, ale vstoupil do oboru, nad nímž neexistovala profesní ani obchodní kontrola, která by stála za řeč. Navíc se ukázalo, že je úžasně výnosný.

Neplodnost byla perfektním tahem hlavně proto, že se čirou náhodou ocitl ve správný čas na správném místě a seznámil se se Spencerem Wingatem, renomovaným odborníkem na léčbu neplodnosti, který se toužil stáhnout do ústraní, vést klidnější život, odpočívat na vavřínech, shánět mecenáše a přednášet. Nyní Paul řídil jak výzkum, tak kliniku.

Kdykoli Paul přemítal nad ironií toho, že je vědcem, vždy se mu objevil na tváři úsměv, protože ho nikdy nenapadlo, že by se něčemu podobnému mohl věnovat. Na medicíně patřil k nejhorším studentům v ročníku a nikdy se o výzkum nezajímal. Dokonce se mu ani nepodařilo absolvovat přednáškový kurz ze statistiky. Ale na tom nezáleželo.

Neplodné pacientky byly tak zoufalé, že byly ochotny ke všemu. Ve skutečnosti chtěly vyzkoušet nové věci. Co Paulovi chybělo na zkušenostech z výzkumu, to podle svého názoru dohnal představivostí.

Věděl, že se může pochlubit reálnými úspěchy na mnoha frontách, díky kterým se nakonec proslaví a zbohatne.

Když odvrátil zrak od toho, co nyní považoval za své panství, v bohatě zdobeném zrcadle zavěšeném mezi dvěma obřími okny letmo zachytil svůj odraz. Zadíval se přímo na sebe a přejel si rukou po tvářích. Překvapila ho bledost, kterou ještě podtrhovaly téměř černé vlasy, pak si uvědomil, že je důsledkem tvrdého zářivkového světla vycházejícího z řady osvětlovacích těles upevněných na vysokém stropě.

Musel se svému chvilkovému zděšení smát. Věděl, že je bledý, vzhledem k jeho životnímu stylu jeho pleť jen málokdy spatřila denní světlo, natož skutečné slunce, ale tušil, že nevypadá tak špatně, jak se mu snaží namluvit zrcadlo. Usoudil, že mu pleť ladí s jeho charakteristickým bílým pramenem vlasů.

Paul se vrátil ke stolu a slíbil si, že během zimy zajede na Floridu nebo možná někde na jihu najde porodnickou konferenci, kde představí něco ze své práce. Napadlo ho také, že by si měl udělat čas na cvičení, protože ztloustl - ze všeho nejvíc kolem krku. Už mnoho let necvičil. Paul nebyl velký sportovec, což mu na střední Škole South Sidě v Chicagu, kde atletika hrála významnou sociální roli, působilo velké potíže. Snažil se dostat do nějakého sportovního oddílu, ale nikdy se mu to nepodařilo a všichni si z něho kvůli tomu utahovali.

„Kdyby mě teď viděli,“ pronesl Paul nahlas, když si vzpomněl na spolužáky, kteří se mu posmívali. „Většina z nich teď pravděpodobně prodává rohlíky.“ Věděl, že se letos v červnu bude konat abiturientský sraz po dvaceti letech, a přemítal, jestli by se ho neměl zúčastnit už jen proto, aby se mohl těm mizerům, kteří mu dávali takovou sodu, pochlubit svými úspěchy.

Paul zvedl sluchátko a vytočil číslo laboratoře. Když se na druhém konci ozval hlas laborantky, požádal ji, aby mu sehnala doktorku Donaldsonovou. Zatímco čekal, než zvedne sluchátko, znovu si přečetl zprávu, kterou držel v ruce.

„Co je, Paule?“ zeptala se Sheila bez úvodu.

„Dostal jsem tvou zprávu,“ odpověděl Paul. „O těch dvou ženách, které přijedou. Myslíš, že se pro náš program hodí?“

„Dokonale,“ ujistila ho Sheila. „Obě jsou zdravé a štíhlé, nemají žádné gynekologické potíže, nejsou těhotné, ani jedna z nich nebere drogy ani žádné léky a obě jsou uprostřed menstruačního cyklu.“

„Skutečně jsou obě studentkami postgraduálu?“

„Ano.“

„Pak tedy musí být chytré.“

„Nepochybně.“

„Jak to, že jedna chce pouze lokální anestezii?“ zeptal se Paul.

„Připravuje se na doktorát z biologie,“ odpověděla Sheila.

„O anestezii něco ví. Pokusila jsem se jí to rozmluvit, ale trvala na svém. Asi by to s ní měl zkusit Carl.“

„A tys to zkusila?“ trval na svém Paul.

„Samozřejmě že jsem to zkusila,“ odsekla Sheila podrážděně.

„Fajn, ať si s ní Carl promluví,“ souhlasil Paul a bez rozloučení zavěsil. Sheila mu někdy svou očividnou žárlivostí lezla na nervy.

„To musí bejt ta věž, o který mluvil ten lékárník.“ prohlásila Deborah a ukázala skrz čelní sklo. Právě odbočily z Main Street do Pierce Street a v dálce dokázaly rozeznat Štíhlou cihlovou stavbu, která vyčnívala nad okolní krajinu.

„Jestli je to dvě tři míle daleko, tak ta věž musí bejt strašně vysoká.“

„Odtud vypadá jako věž na galerii Uffizi ve Florencii,“ uvědomila si Deborah. „Jak příhodný.“

Jakmile vyjely z města, stromy kolem silnice jim bránily v dalším výhledu na věž a Cabotův ústav vůbec až do doby, kdy na pravé straně minuly polorozpadlou červenou stodolu. Za další zatáčkou spatřily ceduli s nápisem Klinika Spencera Wingatea a šipku ukazující vlevo na Štěrkovou cestu. Sotva na prašnou silnici odbočily, zahlédly mezi stromy dvoupatrový strážní domek ze šedé žuly. Byla to mohutná, nízká stavba s malými okny s okenicemi a tmavě šedivou břidlicovou střechou s ozdobnými křížovými kytkami na obou koncích hřebene.

Okenní rámy a veřeje byly černě natřeny. V rozích se vypínali kamenní chrliči.

Když přijely blíž, všimly si, že cesta vede pod domkem do tunelu uzavřeného těžkou železnou bránou. Za bránou spatřily Čerstvě posekaný trávník, jediný důkaz, že zde někdo bydlí. U vrátnice začínal impozantní železný plot zakončený ostnatým drátem a pokračoval oběma směry do lesa.

Deborah zpomalila a nakonec zastavila úplně. „Páni,“ vydechla.

„Ten lékárník si nedělal legraci, když říkal, že pacienti Caboťárny byli zamčený v pevnosti. Vypadá to skoro jako vězení.“

„To máš teda pravdu,“ přitakala Joanna. „Jak se dostaneme dovnitř?

Vidíš někde zvonek, nebo myslíš, že jim budeme muset zavolat?“

„Musí tu mít někde bezpečnostní kamery nebo tak něco,“ usoudila Deborah. „Zajedu k bráně.“

Deborah se pomalu šinula dopředu a vjela do tunelu. V okamžiku, kdy opět zastavila, se otevřely těžké dveře bez oken a vyšel z nich uniformovaný muž s podložkou na psaní v ruce. Přistoupil k oknu řidiče, které Deborah stáhla.

„Můžu pro vás něco udělat?“ zeptal se strážný slušným, ale odměřeným tónem. Na hlavě měl oblýskanou čepici s černým štítkem, která vypadala jako policejní.

„Jedeme za doktorkou Donaldsonovou,“ odpověděla Deborah.

„Vaše jména, prosím?“ zeptal se muž „Deborah Cochraneová a Joanna Meissnerová.“ oznámila Deborah.

Muž je zkontroloval se svými záznamy, obě jména si odškrtl a pak jim propiskou ukázal na bránu. „Jeďte po cestě doprava. Za chvilku uvidíte parkoviště. Někdo si vás tam vyzvedne.“

„Děkujeme,“ pronesla Deborah.

Muž neodpověděl a místo toho se dotkl štítku čepice. Těžká železná brána se začala pomalu, s pronikavým skřípěním otvírat.

„Vidělas tu jeho pistoli?“ zeptala se Deborah šeptem, když vytáhla okýnko nahoru. Strážný stál pořád vedle auta.

„Těžko se dala přehlídnout,“ odpověděla Joanna.

„Ve velkých nemocnicích v centru města jsem ozbrojený strážný viděla,“ pokračovala Deborah. „Ale nikdy ne na venkovský klinice.

Proč by tady proboha potřebovali takový bezpečnostní opatření, a zvlášť když tu léčí neplodnost?“

„Napadá mě, jestli jim jde spíš o to, aby se nedostal někdo nežádoucí dovnitř, nebo naopak z kliniky ven?“

„Takhle radši nežertuj,“ mírnila ji Deborah. Nastartovala a projela otevřenou bránou. „Myslíš, že by tu mohli dělat taky potraty? V tomhle státě jsem ostrahu na potratových klinikách viděla.“

„Nic míň vhodnýho mě v souvislosti s klinikou, kde se léčí neplodnost, nenapadá.“

„Asi máš pravdu,“ přitakala Deborah.

Když se vynořily z tunelu a objely zelené mlází, poprvé před sebou spatřily Cabotarnu v celé její kráse. Byla to impozantní čtyřpatrová budova z červených cihel s příkrou břidlicovou střechou, zdobenou zoubkovanou římsou, s malými zamřížovanými okny a s vysokánskou věží uprostřed. Věž měla větší, vitrážová okna bez mříží.

Deborah zpomalila. „To je šok, narazit tady v zapadákově na tak obrovskou stavbu. Ta její architektura je moc zvláštní. Když tu věž vidím z blízka, vsadila bych se, že je to určitě kopie věže na galerii Uffizi. Jsou si tak podobný, že to nemůže bejt náhoda. Jestli si dobře vzpomínám, jsou na ní dokonce stejný hodiny, i když ty na uffizský věži jdou.“

„Už jsem v Massachusetts několik podobnejch viktoriánskejch budov viděla,“ poznamenala Joanna. „Jedna stojí ve Worcesteru, je kamenná, ne z cihel, ale skoro stejně velká. Jedinej rozdíl je v tom, že je opuštěná. Tuhle aspoň někdo používá.“

„Klinika Spencera Wingatea musí bejt strašně velká, když využívá takový prostory.“

Joanna přikývla.

Pokračovaly po příjezdové cestě kolem pravé strany budovy a Deborah zatočila na parkoviště, na kterém stálo překvapivě mnoho aut.

Obě ženy si okamžitě všimly, že většina automobilů nejsou obvyklé Hondy Civic nebo Chevy Caprice. Jeden vůz se mezi mercedesy, porrchy a lexy obzvlášť vyjímal. Byl to Červený kabriolet bentley.

„Proboha!“ vydechla Joanna. „Vidíš toho bentleye?“

„Stejně jako ta pistole se dá jen těžko přehlídnout.“ Jeho metalíza se v ranním slunci oslnivě leskla.

„Máš představu, kolik takový fáro stojí?“ zeptala se Joanna.

„Ani v nejmenším.“    ' . .

„Přes tři sta tisíc dolarů.“

„Kecáš! To je nechutný, hlavně v zdravotnickým zařízení.“

Deborah zaparkovala na jasně označeném místě pro návštěvníky.

Když ženy vystoupily z auta, dveře na konci krytého sloupořadí proti parkovišti se otevřely. V nich se objevila vysoká, bíle oděná ženská postava s kaštanově hnědými vlasy. Zamávala na ně.

„Tohle přivítání je opačnej extrém toho, který jsme zažily na vrátnici,“ poznamenala Deborah. Taky zamávala a spolu s Joannou zamířily k přibližně padesát metrů vzdáleným dveřím, „Vypadá to jako doktorka Donaldsonová.“  „ - v :“

„Taky si myslím,“ přitakala Deborah.

„Doufám, že toho nebudeme litovat,“ zamumlala najednou Joanna.

Kráčela s hlavou sklopenou, aby viděla, kam šlape. „Mám nepříjemnej pocit, že jsme udělaly velkou chybu.“

Deborah chytila přítelkyni nad loktem a přinutila ji zastavit, „Co to meleš? Copak ty ten zákrok nechceš podstoupit? Jestli ne, tak bysme se měly otočit a vyrazit zpátky do Bostonu. Nechci, abys měla dojem, že tě k něčemu nutím, protože to není pravda.“

Joanna přimhouřila oči před ostrým ranním sluncem a zadívala se na štíhlou doktorku stojící ve dveřích kliniky. Byly už tak blízko, že ji s určitostí poznaly, a mohly upřímně prohlásit, že doktorka Donaldsonová má z jejich příjezdu radost. Na hubené tváři jí zářil široký, vřelý úsměv.

„Tak něco řekni!“ naléhala Deborah a ještě jednou stiskla Joanně paži.

Joanna se k ní otočila. „Můžeš se mi podívat do očí a prohlásit, že podle tvýho nejlepšího vědomí a svědomí všechno dobře dopadne?“

„Přísahám,“ prohlásila Deborah. „Už jsem ti to řekla snad desetkrát: My na tom můžeme jedině vydělat.“

„Mluvím o tom zákroku,“ namítla Joanna.

„Proboha! Tyhle odběry jsou směšný. Ženský, který se léčí na neplodnost, to podstupujou mnohokrát za sebou, a navíc berou tuny hormonů.

Pro nás to bude procházka růžovým sadem.“

Joanna zaváhala. Zelené oči jí těkaly z Deborah na doktorku Donaldsonovou a zpátky a v duchu uvažovala o své směšné averzi vůči zdravotnictví. Nesnášela dokonce i očkování proti chřipce. Vzdychla, odkašlala si a přinutila se k úsměvu. „Tak fajn, jdeme na to.“

„Seš si jistá? Myslím tím, jestli nemáš pocit, že jsem tě k tomu donutila?“

Joanna zavrtěla hlavou. „Ne. Tak pojď, ať to máme co nejdřív za sebou.“

Daly se opět do pohybu.

„Na chvilku jsi mě vyděsila,“ přiznala Deborah.

„Někdy děsím sama sebe,“ prohodila Joanna.