Robin Cook
překlad: Eva Brožová

ŠOK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 3

15. říjen 1999, 07:45 hod.

„Doufám, že jste měly příjemnou cestu,“ přivítala je doktorka Donaldsonová, když za nimi zavřela dveře kliniky.

„Ano,“ odpověděla Deborah, zatímco si prohlížela obrovskou, prázdnou recepci. Moderní, drahý skandinávský nábytek nápadně kontrastoval s architektonickými detaily viktoriánského období.

Velký recepční pult ve tvaru U uprostřed místnosti byl opuštěný.

Podél stěn stála kožená polstrovaná křesla a pohovky.

Na stolcích vedle nich se povalovalo nepřeberné množství časopisů.

„Dneska ráno jsem si uvědomila, že jsem vám zapomněla vysvětlit, jak se sem dostanete,“ pronesla doktorka Donaldsonová. „Omlouvám se.“

„Nemusíte se omlouvat,“ opáčila Deborah. „Měla jsem se zeptat.

Ale bylo to bez problémů. Zastavily jsme se v místní lékárně a zeptaly se.“

„To je chytré,“ prohlásila doktorka Donaldsonová a sepjala ruce.

„Tak začneme. Doufám, že ani jedna z vás od půlnoci nic nejedla.“

Deborah s Joannou přikývly.

„Výborně!“ pochválila je doktorka Donaldsonová. „Jestli dovolíte, zavolám doktoru Smithovi, našemu anesteziologovi. Rád by si s vámi promluvil. Zatím si odložte a udělejte si pohodlí.“

Doktorka Donaldsonová zamířila k telefonu na recepčním pultu a Deborah s Joannou si svlékly kabáty a pověsily je do šatny.

„Jak se cítíš?“ zeptala se Deborah šeptem Joanny. V pozadí slyšely doktorku Donaldsonovouf , jak telefonuje.

„Jo, celkem to ujde,“ odpověděla Joanna. „Proč se ptáš?“

„Seš tak zamlklá. Nerozmyslela sis to zase, že ne?“

„Ne! Jenom jsem nervózní z toho prostředí,“ přiznala Joanna. „Je tu moc překvápek, třeba ozbrojený strážný. Dokonce i ten nábytek v recepci mě stresuje.“

„Já vím, jak to myslíš,“ přitakala Deborah. „Vypadá, jako by stál majlant, ale vůbec se sem nehodí.“

„Je to divný. Podobný věci mě většinou nechávají klidnou. Mrzí mě, že jsem takovej nervák.“

„Snaž se uvolnit a mysli na to, jak si dáváš na náměstí sv. Marka kafe.“

Když se vrátily do hlavní místnosti, doktorka Donaldsonová je zavedla k jedné pohovce. Jakmile se posadily, sdělila jim, že doktor Carl Smith je na čísle sedm. Pak se jich zeptala, jestli nemají nějaké dotazy.

„Jak dlouho bude ten zákrok trvat?“ chtěla vědět Joanna.

„Samotný odběr trvá zhruba čtyřicet minut,“ vysvětlila doktorka Donaldsonová. „Pak budete několik hodin odpočívat, abyste se z narkózy úplně zotavily. Než se vzpamatujete, pojedete domů.“

„Půjdeme na ten zákrok současně?“ zajímala se Joanna.

„Ne,“ odpověděla doktorka Donaldsonová. „Slečno Meissnerová, vy půjdete jako první, protože budete mít lehkou celkovou anestezii.

Samozřejmě, když slečna Cochraneová změní názor a rozhodne se pro ni taky. pak se budete muset dohodnout, která z vás začne.“

„Mně stačí lokální narkóza,“ ujistila ji Deborah.

„Jak si přejete,“ opáčila doktorka Donaldsonová. Pohlédla zjedné dívky na druhou. „Chcete se ještě na něco zeptat?“

„Klinika sídlí v celé téhle budově?“ chtěla vědět Deborah.

„Proboha ne. Ta stavba je obrovská. Kdysi v ní byl velký psychiatrický ústav a sanatorium pro pacienty s tuberkulózou.“

„To už jsme slyšely,“ přitakala Deborah.

„Klinika na léčbu neplodnosti zabírá pouze dvě poschodí v tomhle křídle,“ pokračovala doktorka Donaldsonová. „Máme taky několik kanceláří ve věži. Zbytek zařízení je až na vyřazené postele a hromadu starého harampádí prázdný. Skoro připomíná muzeum.“

„Kolik lidí tady pracuje?“ zeptala se Joanna.

„V současné době máme kolem Čtyřiceti zaměstnanců, ale jejich počet postupně roste. Přesné číslo neznám, to bych se musela zeptat Helen Mastersonové, vedoucí našeho osobního oddělení.“

„Čtyřicet zaměstnanců je hodně,“ poznamenala Joanna. „To musí být pro zdejší městečko požehnáním.“

„Taky jsem si to myslela.“ přitakala doktorka Donaldsonová, „ale ve skutečnosti máme s náborem nových zaměstnanců potíže. Neustále inzerujeme v bostonských novinách, sháníme hlavně laboranty a zkušené administrativní síly. Máte snad zájem o zaměstnání?“ zeptala se škádlivě doktorka Donaldsonová.

„Ani ne,“ odpověděla Deborah se smíchem.

„Jediné oddělení, které je obsazené do posledního místečka, je farma,“ dodala doktorka Donaldsonová. „Tady jich máme od začátku přebytek.“

„Farma?“ podivila se Joanna. „Jak to myslíte, farma?“

„Klinika má velkou zvířecí farmu,“ vysvětlila doktorka Donaldsonová.

„Tvoří nedílnou součást našeho vědeckého bádání. Kromě lidí se zabýváme základním reprodukčním výzkumem dalších živočišných druhů.“

„Opravdu?“ pronesla Joanna překvapeně. „Smím se zeptat jakých?“

„Všech, které jsou ekonomicky významné,“ uvedla doktorka Donaldsonová. „Dobytek, prasata, drůbež, koně. A samozřejmě se intenzivně věnujeme reprodukci domácích mazlíčků, jako jsou kočky a psi.“

„Kde ta farma je?“ chtěla vědět Joanna.

„Na pozemku přímo za hlavní budovou, kterou láskyplně nazýváme příšerka, a za hustým porostem bílých vejmutovek. Zdejší prostředí je velice idylické. Kromě hospodářských budov, polí, luk a pastvin tu najdete rybník, jez, a dokonce i starý mlýn. Cabotův ústav se rozkládá na dvou stovkách hektarů, poskytuje ubytování svým odborným zaměstnancům a má vlastní farmu, takže je soběstačný, pokud jde o potraviny. Existence farmy v komplexu byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme si ten pozemek pronajali. Díky tomu, že je farma hned vedle laboratoře, je náš výzkum mnohem efektivnější, nehledě na to, že tu všichni bydlíme.“

„Vy tu máte laboratoř?“ zeptala se Deborah.

„Jistě,“ přitakala doktorka Donaldsonová. „Velkou laboratoř. Na tu jsem obzvlášť hrdá, možná proto, že jsem ji pomáhala vlastnoručně vybudovat.“

„Nemohly bychom si ji prohlédnout?“ požádala ji Deborah.

„Snad by to šlo zařídit,“ souhlasila doktorka Donaldsonováf . „Ááá, tady máme doktora Smithe.“

Ženy se otočily a spatřily vysokého, robustního muže v operačním oděvu s podložkou na psaní v ruce, který právě vešel do místnosti. V tu chvíli se otevřely hlavní dveře a dovnitř se nahrnul hlouček zaměstnanců zabraných do hovoru. Jedna žena zamířila k recepčnímu pultu a ostatní zmizeli v chodbě, ze které se vynořil Smith.

Joanna cítila, jak tuhne. Jakmile spatřila anesteziologův operační oděv, téměř nedokázala ovládnout svůj strach z blížícího se zákroku.

Když se doktor Smith představil a potřásl si s oběma dívkami rukou, posadil se, přehodil si nohu přes nohu a na klín si položil psací podložku. „Tak tedy,“ pronesl, když z náprsní kapsy vytáhl jednu z mnoha propisovacích tužek . „Slečno Cochraneová, slyšel jsem, že chcete pouze lokální anestezii.“        .

„Správně,“ přisvědčila Deborah.

„Smím se zeptat proč?“ chtěl vědět doktor Smith.

„Lépe ji snáším,“ odpověděla Deborah.

„Doktorka Donaldsonová vás jistě informovala, že při odběru vajíček dáváme přednost lehké celkové narkóze.“

„Ano, řekla mi to,“ přitakala Deborah. „Ale také mi sdělila, že rozhodnutí je na mně.“

„To je pravda,“ souhlasil doktor Smith. „Ale současně bych vám rád vysvětlil, proč bychom vás raději uspali. Za lehké celkové anestezie odebíráme vajíčka laparoskopickým způsobem. Při lokální anestezii děložního hrdla používáme k odběru jehlu řízenou ultrazvukem.

Když to trochu přeženu, je to jako pracovat ve tmě.“ Doktor Smith se odmlčel a usmál. „Nějaké otázky k tomu, co jsem až dosud říkal?“

„Ne,“ odpověděla prostě Deborah.

„Je tu ještě jedna věc,“ pokračoval doktor Smith. „Pří lokální anestezii nemáme vliv na bolest způsobenou manipulací uvnitř břišní dutiny.

Jinými slovy, pokud se nám hned nepodaří dostat k vaječníku a budeme si muset nějakým způsobem pomoct, může to pro vás být trochu nepříjemné.“

„Risknu to,“ trvala na svém Deborah.

„I kdyby vás to mělo bolet?“

„Zvládnu to,“ prohlásila Deborah. „Raději bych byla při zákroku vzhůru.“

Doktor Smith vrhl krátký pohled na doktorku Donaldsonovou, která pokrčila rameny. Potom s oběma ženami v krátkosti probral jejich zdravotní anamnézu. Když byl hotov, vstal. „To je prozatím všechno.

Rád bych vás teď požádal, abyste se převlékly. Uvidíme se nahoře.“

„Dostanu sedativum?“ zeptala se Joanna.

„Samozřejmě,“ odpověděl doktor Smith. „Píchnu vám ho, jakmile dostanete infuzi. Ještě nějaké otázky?“

Když obě ženy mlčely, doktor Smith se usmál a odešel. Doktorka Donaldsonová je pak zavedla do oddělené menší čekárny. Na jedné straně bylo několik převlékacích kabinek s žaluziovými dveřmi a na druhé řada skříněk. Hned vedle skříněk se nacházel regál s nemocničními andělíčky, papírovými přezůvkami a župany. Drobná, milá sestřička právě doplňovala prádlo pro pacientky. Vedle lítaček stálo několik pojízdných lůžek. Uprostřed místnosti bylo několik židlí, pohovka a nízký stolek s časopisy.

Doktorka Donaldsonová představila ženy zdravotní sestře, která se jmenovala Cynthie Carsonová. Taje vybavila nemocničním oblečením, každé podala klíč od skříňky, poradila jim, jak si připevnit klíč k andělíčku, a otevřela dveře dvou sousedních kabinek. V tom okamžiku se s nimi doktorka Donaldsonová rozloučila. O pár minut později odešla i Cynthie, aby přinesla infuzi. Oznámila, že bude hned zpátky.

„Těm na ty celkový narkóze nějak záleží,“ zavolala Joanna ze své kabinky.

„To mi povídej,“ souhlasila Deborah.

Když vyšly z kójí, každá držela v jedné ruce tenký župan a v druhé svlečené šaty. Když se na sebe podívaly, dostaly záchvat smíchu.

„Doufám, že nevypadám tak příšerně jako ty,“ podařilo se pronést Joanně.

„Moc mě mrzí, že ti to musím říct,“ lapala po dechu Deborah, „ale vypadáš.“

Pak zamířily ke skříňkám, aby si do nich uložily věci.

„Proč vůbec tak trváš na tý lokální narkóze?“ zajímala se Joanna.

„Nebudeš mě taky přemlouvat, že ne?“ zeptala se Deborah.

„To, co ten anesteziolog povídal, mi připadalo rozumný,“ namítla Joanna. „Hlavně když vykládal o tý bolesti při manipulaci v břiše.

Málem jsem z těch řečí omdlela. Neměla by sis to ještě rozmyslet?“

„Poslechni!“ pronesla Deborah, když zabouchla dvířka od skříňky : a vytáhla klíč. Podívala se na přítelkyni a tváře měla najednou Červené rozčilením. „Už jsme o tom spolu mluvily. Mám hrůzu z umělýho spánku.

Říká se tomu fóbie. Ty nesnášíš jehly a já nesnáším narkózu, jasný?“

„Jasný!“ přikývla Joanna. „Ježíši, uklidni se! To já mám bejt tady „| z toho všeho nervózní, ne ty.“

Deborah si vzdychla. Na okamžik zavřela oči a potřásla hlavou.

„Promiň. Nechtěla jsem na tebe vyject. Myslím, že jsem taky trochu vy stresovaná.“

„Nemusíš se omlouvat,“ pronesla Joanna.

V tu chvíli se znovu objevila Cynthie s plnou náručí věcí, které položila na jedno z pojízdných lůžek. Ve druhé ruce držela láhev s s infuzi, kterou zavěsila na stojan. „Která z vás je slečna Meissnerová?“ zavolala.

Joanna zvedla ruku.

Cynthie popleskala polstrovaný povrch lůžka pokrytého čistým prostěradlem. „Co kdybyste si na tu vymoženost vyskočila, abych vám mohla zavést infuzi? Pak vám nabídnu koktejl, po kterým si budete připadat jako o Silvestru.“

Deborah se natáhla, stiskla přítelkyni paži a vyměnily si spolu soucitný pohled. Pak Joanna udělala, co jí sestra řekla.

Deborah lůžko obešla a postavila se na jeho druhou stranu.

Cynthie začala praktickými, úspornými pohyby připravovat infuzi.

Současně s ležící ženou nezávazně konverzovala o počasí, a než se Joanny stačila zmocnit nervozita, Cynthie jí už na levou paži těsně pod loket nasazovala turniket.

Joanna odvrátila hlavu, a když jí jehla zajela pod kůži, tvář se jí zkřivila odporem. Vzápětí byl turniket pryč a Cynthie jí přelepovala místo náplasti.

„Tak, tohle bysme měly,“ pronesla Cynthie.

Joanna se otočila. Vypadala překvapeně. „Už je to hotový?“

„Přesně tak,“ přitakala vesele Cynthie, zatímco nasávala do dvou stříkaček jakýsi lék. „Teď přijde ta zábavnější část. Ale ještě jednou, abych si byla stoprocentně jistá: Nemáte alergii na žádné léky, že ne?“

„Nemám,“ odpověděla Joanna.

Cynthie se sklonila nad ventilem infuze a sejmula kryt z první stříkačky.

„Co mi to dáváte?“ zajímala se Joanna.

„Opravdu to chcete vědět?“ zeptala se Cynthie. První stříkačku měla prázdnou a uchopila druhou.

„Ano!“

„Diazepam a fentanyl.“

„Jak se tomu říká anglicky?“

„Valium a opioidní analgetikum.“

„O valiu jsem slyšela. To druhé je co?“

„Patří k analgetikum morfinového typu,“ vysvětlila Cynthie. Sestra rychle posbírala obaly a ostatní odpad a všechno vyhodila do speciální nádobky. Zatímco něco zapisovala na podložku s listem papíru, kterou vytáhla zpod čalounění lůžka, dveře na chodbu se otevřely a dovnitř vešla další pacientka. Usmála se na ženy, zamířila k regálu s oblečením, odkud si vzala potřebné nemocniční propriety, a zmizela v jedné z převlékacích kabinek.

„Myslíš, že je to další dárkyně?“ napadlo Joannu.

„Nemám tušení,“ opáčila Deborah.

„To je Dorothy Stevensová,“ vysvětlila Cynthie ztišeným hlasem, když se postavila do hlavy lůžka a odemkla kolečka. „Je klientkou naší kliniky a dneska má podstoupit další umělé oplodnění. Chudinka, už jí to tolikrát nevyšlo.“

„Už jedeme?“ zeptala se Joanna, když se dalo lůžko do pohybu.

„Samozřejmě,“ přitakala Cynthie. „Když jsem byla pro infuzi, řekli mi, že se vás už nemůžou dočkat.“

„Můžu vás doprovodit?“ zeptala se Deborah. Joanna ji křečovitě držela za ruku.

„Obávám se, že ne,“ odmítla Cynthie. „Zůstaňte tady a odpočívejte.

Než se nadějete, budete na řadě vy.“

„Neboj, zvládnu to,“ řekla Joanna Deborah s úsměvem. „Už cítím tu oblbovačku. Vůbec to není špatný.“

Deborah Joanně naposledy stiskla ruku. Než se za nimi zavřely dveře, Deborah si všimla, že jí Joanna rozjařeně mává přes rameno.

Deborah se otočila zpátky do místnosti. Zamířila k pohovce a těžce se na ni posadila. Měla hlad, protože od včerejšího večera nic nejedla.

Prolistovala několik časopisů, ale zjistila, že se na ně nedokáže soustředit, ne, když jí kručí v žaludku. Místo toho se snažila představit si, kam Joannu tou obrovskou, starou nemocniční budovou vezou. Odložila časopisy a rozhlédla se po místnosti. I tady panoval tentýž překvapivý rozpor mezi uměleckými architektonickými prvky a nábytkem jako v recepci. Joanna měla pravdu: Klinika Spencera Wingatea je místo plné kontrastů, které působí lehce znervózňujícím dojmem.

Deborah se stejně jako Joanna nemohla dočkat, až budou mít odběr vajíček za sebou.

Jedna z kabinek se otevřela a vynořila se z ní Dorothy Stevensová s oblečením v ruce. Usmála se na Deborah a zamířila ke skříňce, aby je tam uložila. Deborah ji sledovala a přemítala, jak je to asi těžké vyrovnat se s dlouhodobou léčbou neplodnosti a neustálým zklamáním.

Dorothy skříňku zamkla, pak přistoupila k pohovce a cestou si připnula klíček k andělíčku. Zvedla časopis, posadila se a začala jím listovat.

Zřejmě vycítila, že ji Deborah pozoruje, a zvedla k ní blankytně modré oči. Tentokrát se usmála Deborah. Pak se představila a Dorothy učinila totéž. Několik minut si spolu povídaly. Po chvilce ticha se Deborah Dorothy zeptala, jestli je pacientkou místní kliniky už delší dobu.

„Bohužel ano,“ přitakala Dorothy.

„Snášíte to dobře?“

„Myslím, že dobře není to správné slovo,“ odpověděla Dorothy.

„Ani si nedokážete představit, co jsem tu vytrpěla. Ale musím přiznat, že mě zdejší lékaři varovali. Ale zatím to s manželem vzdát nechceme, alespoň ne teď nebo přinejmenším do té doby, než vyčerpáme celou částku.“

„Vy dnes jdete na umělé oplodnění?“ zeptala se Deborah. Váhala, jestli má přiznat, že o tom už ví.

„Po deváté,“ přitakala Dorothy. Vzdychla a zvedla zkřížené prsty.

„Hodně štěstí,“ popřála jí Deborah upřímně.

„Mohlo by se mi hodit.“

Deborah napodobila její gesto se zkříženými prsty.

 „Vy jste na klinice poprvé?“ zajímala se Dorothy.

„Ano,“ přiznala Deborah. „Já i moje spolubydlící.“

„Jsem přesvědčená, že budete spokojené,“ pronesla Dorothy. „Obě jdete na oplodnění in vitro?“

„Ne,“ odpověděla Deborah. „Přišly jsme darovat vajíčka. Odpověděly jsme na inzerát v Harvard Crímsonu. „ „To je úžasné,“ prohlásila Dorothy s neskrývaným obdivem. „Nádherné gesto. Nabízíte naději zoufalým párům. Nesmírně si vaší šlechetnosti vážím.“

Deborah si najednou připadala uboze a zkorumpovaně. Doufala, že Dorothy změní téma hovoru dřív, než vyjde najevo její skutečný motiv.

Naštěstí ji zachránil Cynthiin nečekaný návrat. Sestra bez varování vpadla létacími dveřmi do čekárny.

„Jdeme na to, Dorothy!“ zavolala Cynthie optimisticky. „Jste na řadě!

Běžte na operační sál. Už tam na vás čekají.“

Dorothy vstala, zhluboka se nadechla a zamířila ke dveřím.

„Je statečná,“ poznamenala Cynthie, když se dveře s houpnutím zavřely.

„Držím jí palce, aby se to tentokrát povedlo. Jestli si to někdo zaslouží, tak je to ona.“

„Kolik takovej zákrok stojí?“ zeptala se Deborah. Obavy související s její zkorumpovaností v ní probudily zájem o ekonomickou stránku věci.

„To záleží hodně na tom, jaké procedury zahrnuje,“ odpověděla Cynthie. „Ale průměrně je to od osmi do deseti tisíc dolarů.“

„Panebože!“ vydechla Deborah. „To znamená, že Dorothy s manželem už utratili skoro devadesát tisíc dolarů!“

„Možná víc,“ přitakala Cynthie. „Není v tom zakalkulovaná cena za úvodní vyšetření na neplodnost ani jakákoli doplňková léčba, kterou jí ošetřující lékař doporučí. Neplodnost je pro manžele nesmírně nákladnou záležitostí zejména proto, že ji zdravotní pojištění obvykle nehradí. Většina párů musí někde sehnat spoustu peněz.“

Do čekárny vešly další dvě pacientky a Cynthie se jim okamžitě začala věnovat. Vzala si od nich doporučení, rychle je přelétla pohledem, dala jim nemocniční oblečení a nasměrovala je do převlékacích kabin. Deborah překvapil pokročilý věk jedné z nich. Nebyla si tím jistá, ale připadalo jí, že ženě už může klidně táhnout na šedesát.

Deborah zneklidněla a vstala. „Promiňte, Cynthie,“ oslovila ji Deborah.

Sestra si právě důkladněji pročítala lékařské zprávy pacientek.

„Doktorka Donaldsonová se zmínila, že bych si mohla prohlédnout laboratoře. Na koho bych se měla obrátit?“

„Tohle po mně ještě nikdo nechtěl,“ podivila se Cynthie. Na okamžik se zamyslela. „Myslím, že byste to mohla zkusit u Claire Harlowové z oddělení pro styk s veřejností. Někdy provádí po klinice budoucí pacientky, i když netuším, jestli prohlídka zahrnuje i laboratoře.

Pokud vám nebude vadit, že se tady budete procházet v županu, můžete zajít za recepční v hlavní čekárně a nechat si slečnu Harlowovou zavolat. Nemáte moc Času, takže bych nechodila daleko. Podle mě vás tak za patnáct minut zavolají.“

Navzdory varování, že má málo času, Deborah musela něco udělat.

Vrátila se tedy zpět do hlavní místnosti a nechala si zavolat ženu, která měla na starosti styk s veřejností. Zatímco na ni čekala, všimla si, že od jejich příjezdu s Joannou dorazilo na kliniku spoustu pacientek. Hovořily spolu jen málo. Většina žen četla časopisy a pár jich bezvýrazně zíralo před sebe.

Claire Harlowová byla uhlazená, kultivovaná, vstřícná žena. která ochotně zavedla Deborah o poschodí výš a ukázala jí hlavní laboratoř.

Jak tvrdila doktorka Donaldsonová, laboratoř byla obrovská a táhla se podél celé zadní Části křídla budovy, ve kterém klinika sídlila.

Na Deborah prohlídka hluboce zapůsobila. Protože strávila mnoho hodin v biologických laboratořích, většinou věděla, na co se dívá.

Veškeré zařízení patřilo k tomu nejnovějšímu a nejlepšímu na jihu a kupodivu zde nechyběly ani takové věci jako automatizované DNA seqvencery. Navíc ji překvapilo, jak málo lidí v té rozlehlé místnosti pracuje.

„Kde všichni jsou?“ zeptala se Deborah.

„Všichni lékaři se právě teď věnují pacientkám,“ odpověděla Claire Harlowová.

Deborah procházela kolem dlouhého stolu, na kterém stálo víc mikroskopů, než kdy na jednom místě viděla. Byly také mnohem silnější než ty, které sejí kdy dostaly do ruky.

„Mohla by tady pracovat celá armáda,“ prohlásila Deborah.

„Stále hledáme kvalifikované lidi,“ přitakala Claire.

Deborah došla na konec laboratorního stolu a podívala se z okna.

Nacházelo se na zadní stěně budovy a nabízelo úchvatný výhled, protože klinika stála na vrcholu kopce a vpředu i vzadu se táhl svažující se trávník. Na severu mezi oranžovými duby a rudými javory Deborah rozeznala kamenné budovy podobné strážnímu domku, ale s bílými okenními rámy a veřejemi.

„Ty budovy patří k farmě?“ chtěla vědět Deborah.

„Ne, to jsou byty,“ vysvětlila Claire. Ukázala vpravo jihovýchodním směrem, kde pozemek klesal dokonce ještě prudčeji než kdekoli jinde, a upozornila Deborah na mihotavé světlo, které prosvítalo mezi vzrostlými borovicemi. „Támhle se odráží slunce od hladiny rybníka.

Hospodářská stavení stojí kolem něho.“

„A co ten cihlový komín, ze kterého vychází kouř?“ zeptala se Deborah a mávla rukou směrem ke komínu, který vyčníval nad vrcholky stromů ještě více vpravo. „Ten taky patří ke klinice?“ Kouř nad komínem byl bílý, ale jak se vzdaloval k východu, získal tmavý, nachově šedý odstín.

„Samozřejmě,“ přitakala Claire. „To je stará teplárna, která slouží k vytápění kliniky a dodávce teplé vody. Jde o velice zajímavou budovu.

Cabotovu ústavu sloužila také jako krematorium.“

„Krematorium?“ vyrazila ze sebe Deborah. „Proč tady proboha měli krematorium?“

„Asi ho potřebovali,“ odpověděla Claire. „Myslím, že spousta rodin své nemocné příbuzné zanechala svému osudu.“

Deborah se při představě odlehlého psychiatrického ústavu s vlastním krematoriem zmocnila nevolnost, ale než jí mohla položit další otázku, Claire zapípal pager. Žena zkontrolovala displej. „To je pro vás, slečno Cochraneová. Už na vás čekají.“

Deborah to potěšilo. Nemohla se dočkat, až bude mít zákrok za sebou a vyrazí s Joannou domů.