Charles Dickens
překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi

NADĚJNÉ VYHLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Ráno vneslo do mého celkového výhledu do života značnou změnu a zjasnilo jej takovou měrou, že mi stěží připadal stejný. Největší tíha, která mi ležela na srdci, bylo pomyšlení, že mě ode dne odjezdu dělí ještě šest dní; nemohl jsem se totiž zbavit obav, že se mezitím třeba s Londýnem něco stane, a až tam dojedu, možná bude buď z valné části v sutinách nebo dočista tentam.

Joe i Biddy jevili velký zájem a byli velmi milí, když jsem mluvil o našem brzkém rozloučení; sami se o něm však zmiňovali jen tehdy, když jsem tak učinil já. Po snídani přinesl Joe z prádelníku v parádním pokoji mou učební smlouvu, hodili jsme ji do ohně a já pocítil, že jsem volný. Se srdcem omámeným vší novotou propuštění na svobodu jsem šel s Joem do kostela a říkal jsem si, že by farář nečetl to místo o bohatci a království nebeském, kdyby všechno tohle věděl.

Po časném obědě jsem si vyšel sám na procházku s úmyslem jedním rázem skoncovat s blaty a mít je provždy z krku. Když jsem šel kolem kostela, cítil jsem (jako jsem cítil už ráno při bohoslužbě) povznesenou soustrast s ubohými tvory, kterým je souzeno tam po celý dlouhý život neděli co neděli chodit a nakonec bez povšimnutí ležet mezi těmi nízkými zelenými kopečky. Sliboval jsem si, že jednoho dne pro ně něco udělám, a v hrubých rysech jsem osnoval plán, jak každého ze vsi počastuji k obědu hovězí pečení, švestkovým pudingem, žejdlíkem piva a vědrem blahosklonnosti.

Přemýšlel-li jsem dříve s pocitem do jisté míry příbuzným studu o svém společenství s uprchlíkem, kterého jsem kdysi viděl se belhat mezi těmi hroby, jaké byly moje myšlenky tuto neděli, když mi hřbitov připomněl onoho rozedraného a promrzlého nešťastníka s jeho zrádným trestaneckým poutem a cejchem. Útěchou mi bylo, že se stalo už velmi dávno a že ho nepochybně deportovali bůhvíkam daleko a že je pro mě prostě mrtvý, a co já vím, možná i mrtvý doopravdy.

Už žádné proláklé mokřiny, už žádné hráze a stavidla, už žádný dobytek na pastvě - ačkoli mi připadalo, že se při vší své tuposti nyní chová i tváří uctivěji a ohlíží se jen proto, aby se mohl co nejdéle vynadívat na člověka, který má takové nadějné vyhlídky - sbohem, vy jednotvární druhové mého dětství, ode dneška kráčím vstříc Londýnu a vznešenosti, nikoli obyčejné kovářské dřině a vám! Tak jásavě jsem došel až na starou baterii, tam jsem si lehl a uvažoval o otázce, má-li slečna Havishamová v úmyslu, abych si vzal Estellu, a vtom jsem usnul.

Když jsem se probudil, k svému velkému překvapení jsem vedle spatřil sedět Joea. Pokuřoval si dýmku, a jakmile jsem otevřel oči, s veselým úsměvem mě pozdravil a řekl: "Anžto to je jako naposled, Pipe, tak jsem si myslel, že přijdu za tebou."

"A já, Joe, jsem moc rád, žes přišel."

"Děkuju ti, Pipe."

"Můžeš být jistý, milý Joe," pokračoval jsem, když jsme si stiskli ruku, "že na tebe nikdy nezapomenu."

"Ne, ne, Pipe!" odpověděl Joe povzbudivým tónem. "Tím si (...)

(......)