Charles Dickens
překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi

NADĚJNÉ VYHLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA DVACÁTÁ

Cesta z našeho města do metropole trvala asi pět hodin. Bylo něco málo po poledni, když se čtyřspřežní dostavník, který mě vezl jako pasažéra, dostal do spleti dopravy,k rozhemžené kolem Zkřížených klíčů ve Woodstreet u Cheapside v Londýně.

My Britové jsme tenkrát byli obzvlášť zajedno v tom, že je velezrádné pochybovat, že máme všechno nejlepší a jsme ze všech nejlepší; jinak, ačkoli mě nesmírnost Londýně děsila, bych asi trochu pochyboval, není-li Londýn vlastně notně šeredný, křivolaký, stěsnaný a špinavý.

Pan Jaggers mi podle příslibu adresu vskutku poslal; bylo to v Malé Britské a za jméno ulice na vizitku připsal "hned za Smithfieldem a blízko u stanice dostavníku". Přesto mě nájemný kočí, který měl na svém umaštěném plášti snad tolik límců, kolik mu bylo let, nacpal do svého fiakru a zatarasil mě uvnitř řinčivou barikádou sklápěcích schůdků tak důkladně, jako kdyby mě hodlal vézt padesát mil daleko. Vydrápat se na kozlík, který, jak se pamatuji, měl přikrášlený starou, opršelou hráškově zelenou houní, na cáry prožranou od molů, byla pro něho notně zdlouhavá práce. Byla to báječná ekvipáž s šesti velkými šlechtickými korunkami na bocích a s polámanými stupátky a madly, na nichž se vzadu mohlo udržet nevímkolik lokajů, a pod nimi viselo jakési brlení, které mělo dobrovolným lokajům zabránit, aby podlehli pokušení se svézt.

Měl jsem sotva čas drožky užít a pomyslit si, jak velice se podobá smetišti a zároveň i hadrárně, a podivit se, proč kočí ukládá pytlíky s obrokem dovnitř, když vtom jsem zpozoroval, že se drožkář chystá slézt, jako kdybychom měli tu chvíli zastavit. A tu chvíli jsme také skutečně zastavili, a to v pochmurné ulici před jakousi pisárnou s otevřenými dveřmi, na nichž bylo namalováno jméno pana Jaggerse.

"Kolik platím?" zeptal jsem se drožkáře.

Drožkář odpověděl: "Šilink - ledaže byste měl chuť něco přidat."

Samozřejmě jsem řekl, že nemám chuť něco přidávat.

"Pak tedy musí stačit šilink," konstatoval drožkář. "Nechci se dostat do maléru. Toho já znám!" Podmračeně přimhouřil oko na firmu pana Jaggerse a kývl hlavou.

Když dostal svůj šilink a s postupem času ukončil výstup na kozlík a odjel (což jeho mysli zjevně ulevilo), vešel jsem s kufříkem v ruce do přední pisárny a zeptal jsem se, je-li pan Jaggers přítomen.

"Není," odpověděl mi písař. "Je právě u soudu. Mluvím snad s panem Pipem?"

Potvrdil jsem, že vskutku mluví s panem Pipem.

"Pan Jaggers zanechal vzkaz, jestli byste na něj nepočkal v jeho pracovně. Nemohl určit, jak dlouho se asi zdrží, protože má přelíčení. Ale jeho čas je vzácný, a je tedy nasnadě, že se nezdrží déle, než bude muset."

S těmi slovy otevřel písař dveře a uvedl mě do vnitřního pokoje vzadu. Tam jsme zastihli jednookého pána v manšestrovém obleku s kalhotami po kolena, který si utřel nos o rukáv, když jsme ho vyrušili ze zahloubání do novin.

"Běžte, Mikeu, a počkejte venku," nařídil písař. (...)

(......)