Charles Dickens
překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi

NADĚJNÉ VYHLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

Jak jsme tak spolu šli, pokukoval jsem po očku po panu Wemmickovi, abych viděl, jak vypadá na denním světle, a shledal jsem, že to je suchý člověk trochu sražené postavy a s hranatou prkennou tváří, jejíž výraz vypadá, jako by ji kdosi nedokonale vydlabal tupým dlátem. Zračilo se v ní několik známek, jež mohly být důlky, kdyby materiál býval měkčí a nástroj jemnější, jež však takto byly pouze vruby. Dláto učinilo asi tři nebo čtyři takové pokusy o okrášlení jeho nosu, ale vzdalo se jich a ani se nesnažilo je zase uhladit. Podle otřepeného a ošumělého prádla jsem usoudil, že je starý mládenec, a zdálo se, že utrpěl hezkou řádku bolestných ztrát, neboť kromě brože, zobrazující dámu a smuteční vrbu u náhrobku s urnou, měl na ruce alespoň čtyři smuteční prsteny. Všiml jsem si také, že se mu na hodinkovém řetízku houpá ještě několik prstenů a přívěsků, jako by byl vzpomínkami na zesnulé přátele přímo obtížen. Měl jiskrné oči - malé, bystré a černé - a dlouhé úzké skvrnité rty. Měl je, pokud jsem dovedl posoudit, už čtyřicet až padesát let.

"Tak vy jste ještě nikdy předtím v Londýně nebyl?" zeptal se mě pan Wemmick.

"Ne," odpověděl jsem.

"I já jsem tady byl kdysi nováčkem," prohodil pan Wemmick. "Divné, dnes na to pomyslit."

"Dnes už ho znáte dobře?"

"Ovšemže," přisvědčil pan Wemmick. "Znám jeho finty."

"Je to hrozně zkažené město?" zeptal jsem se spíš proto, abych něco řekl, než ze zvědavosti.

"V Londýně vás můžou ošidit, oloupit i zavraždit. Ale i všude jinde je spousta lidí, kteří vám tohle provedou."

"Je-li mezi vámi zlá krev," podotkl jsem, abych to trochu zmírnil.

"Chm! Zlá krev, ani nevím," opáčil pan Wemmick. "O zlou krev většinou ani tolik nejde. Udělají to, jen když tím můžou něco získat."

"Tím je to horší."

"Myslíte?" podivil se pan Wemmick. "Podle mého to vyjde nastejno."

Klobouk měl posazený hodně do týla a díval se přímo před sebe; kráčel pohroužený do sebe, jako by v ulicích nebylo nic, co by vyžadovalo jeho pozornost. Jeho ústa připomínala tak nápadně štěrbinu poštovní schránky, že mu na nich lpělo mechanické zdání úsměvu. Došli jsme až na samý vršek Holbornu, než jsem poznal, že to je pouhé mechanické zdání a že se vůbec neusmívá.

"Víte, kde bydlí pan Matyáš Pocket?" zeptal jsem se pana Wemmicka.

"Ano," odpověděl a kývl v ten směr. "V Hammersmithu, na západ od Londýna."

"Je to daleko?"

"No, řekněme pět mil."

"Znáte ho?"

"Ale, ale, to je hotový křížový výslech!" odpověděl pan Wemmick a pochvalně se na mne podíval. "Ano, znám ho. Já ho znám!"

Tón, jímž tato slova pronesl, měl nádech shovívavosti nebo zlehčování, který mě poněkud sklíčil, a já stále ještě pošilhával bokem po špalku jeho tváře a pátral po nějaké povzbudivé notě k tomu textu, když najednou prohlásil, že jsme v Barnardově dvoře. Mé sklíčenosti toto oznámení nijak neulevilo, poněvadž jsem se domníval, že ten podnik je hotel, vedený panem (...)

(......)