Charles Dickens
překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi

NADĚJNÉ VYHLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

Časně ráno jsem byl vzhůru a venku. Bylo ještě příliš brzo, abych mohl jít k slečně Havishamové, proto jsem se zatoulal do kraje na té straně města, kde slečna Havishamová bydlela - což nebyla strana Joeova; tam jsem mohl jít zítra - a přemýšlel jsem o své příznivkyni a maloval si duhovými barvami, jaké se mnou má plány.

Estellu adoptovala, mě vlastně skoro adoptovala také, a nemůže být tedy jinak, než že má v úmyslu svést nás dohromady. Ponechává na mně, abych ten pustý dům obnovil, vpustil do tmavých pokojů slunce, uvedl do chodu hodiny a roztopil studené krby, strhal pavučiny, vyhubil cizopasnou havěť - zkrátka abych vykonal všechny skvělé činy mladého rytíře z romance a oženil se s princeznou. Když jsem šel kolem domu, zastavil jsem se, abych se na něj podíval, a jeho vyprahlé zdi z červených cihel, zabedněná okna a mohutný zelený břečťan, obepínající svými větvemi a šlahouny jako žilnatými stařeckými pažemi i řady komínů, spřádaly velkolepé vábné tajemství, jehož hrdinou jsem byl já. Estella byla samozřejmě jeho duší i středem. Ale ačkoli si mě tak silně podmanila, ačkoli se moje fantazie i naděje tolik upínaly na ni, ačkoli její vliv na můj chlapecký život i charakter byl věru všemocný, ani toho romantického rána jsem ji nepřikrašloval žádnými jinými vlastnostmi, než jaké vskutku měla. Uvádím to na tomto místě naprosto záměrně, poněvadž je to klíč, s jehož pomocí mě lze sledovat do mého bědného labyrintu. Podle mé zkušenosti nemůže být konvenční představa o zamilovaných pokaždé pravdivá. Holá pravda je, že když jsem Estellu miloval láskou muže, miloval jsem ji prostě proto, že jsem ji shledával neodolatelnou. Jednou provždy: často a často, ne-li vždycky, jsem k svému žalu shledával, že ji miluji proti všemu rozumu, klidu a štěstí, přes všechnu bezvýhlednost, beznadějnost i obtíže, jaké dovedou člověka srážet a mohou se vůbec vyskytnout. Jednou provždy: nemiloval jsem ji o nic méně proto, že jsem to věděl, a nemělo to o nic větší vliv na tlumení mé lásky, než kdybych zbožně věřil, že je ztělesněná dokonalost.

Rozvrhl jsem si svou procházku tak, abych došel k vratům ve starou obvyklou hodinu. Když jsem nejistou rukou zatáhl za zvonec, obrátil jsem se zády k vratům a snažil se zatím nabrat dech a udržet tlukot srdce na poměrně klidné výši. Slyšel jsem otevřít postranní dveře a potom kroky, jak přicházejí přes dvůr; předstíral jsem však, že neslyším, i když se už na svých rezavých závěsech otáčela branka.

Konečně jsem ucítil něčí dotyk na rameni, a tu jsem sebou škubl a obrátil se. A v tom okamžiku jsem sebou škubl mnohem přirozeněji, neboť jsem spatřil, že proti mně stojí muž ve střízlivém šedém obleku. Poslední člověk, kterého bych byl očekával v postavení vrátného v domě slečny Havishamové.

"Orlick!"

"Ba, mladý pane, událo se víc změn než jen s vámi. Ale pojďte dál, pojďte dál. Je to proti mým rozkazům, nechávat branku otevřenou."

(...)

(......)