Charles Dickens
překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi

NADĚJNÉ VYHLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA TŘICÁTÁ

Když jsem si ráno mezi oblékáním u Modrého kance věc dobře rozvážil, rozhodl jsem se, že poručníkovi povím o svých pochybách, je-li Orlick ten pravý člověk, aby zaujímal důvěryhodné postavení v domě slečny Havishamové.

"Ale ovšem, Pipe, samozřejmě to není ten pravý člověk," pravil můj poručník, již předem v hlavním bodě příjemně uspokojený, "protože člověk, který zaujímá důvěryhodné postavení, není nikdy ten pravý člověk." Zjištění, že právě toto postavení nezastává ten pravý člověk, ho přivedlo do docela dobré nálady, jak se zdálo, a s uspokojením poslouchal, zatímco jsem mu vyprávěl všechno, co jsem o Orlickovi věděl. "Výborně, Pipe," prohlásil, když jsem skončil, "hned tam zajdu a našeho přítele vyplatím." Tento krátký proces mě značně znepokojil, a přimlouval jsem se proto za menší odklad a dokonce jsem naznačil, že s naším přítelem bude možná obtížné jednání. "Ale kdepak, nebude," odpověděl mi poručník a s naprostou sebedůvěrou rozehrál svůj výmluvný kapesník, "rád bych ho viděl, jak se v té věci hádá se mnou." Protože jsme měli jet zpátky do Londýna spolu poledním dostavníkem a protože jsem snídal v takové hrůze před Pumblechookem, že jsem stěží vůbec udržel šálek v ruce, chopil jsem se této náhodné příležitosti a řekl jsem, že se potřebuji projít, a že zatímco bude pan Jaggers zaměstnán, půjdu kus po londýnské silnici pěšky, vyřídí-li laskavě kočímu, že nasednu na své místo, až mě s dostavníkem dohoní. To mi umožnilo utéci z Modrého kance ihned po snídani. Asi dvoumílovou zacházkou do otevřeného kraje vzadu za Pumblechookovým krámem jsem se oklikou znovu octl na Hlavní třídě kousek za onou pastí a cítil se poměrně v bezpečí.

Bylo to zajímavé, být opět jednou v tom klidném starém městečku, a nebylo nepříjemné, když mě lidé co chvíli náhle poznávali a dívali se za mnou. Dva tři obchodníci dokonce chvatně vyběhli z krámu a šli kousek po ulici přede mnou, aby se pak mohli otočit, jako by něco zapomněli, a projít kolem mne tváří v tvář - nevím, kdo z nás se v těch případech přetvařoval hůř, zda oni, že to nedělají, nebo já, že to nevidím. Přesto bylo moje postavení znamenité a nezavdávalo mi nejmenší příčinu k nespokojenosti, dokud mě Osud nenastrčil do cesty onomu bezmeznému ničemovi, Trabbovu učedníkovi.

Když jsem se na své procházce jednu chvíli podíval ulicí dál dopředu, spatřil jsem, kterak proti mně přichází Trabbův učedník a při chůzi se opleskává prázdným krejčovským pytlem. V domnění, že nejlíp se pro mne bude slušet, budu-li se na něho dívat se svrchovaným klidem a jako bych ho neznal, a tím tak ještě nejspíš zkrotím jeho darebné chutě, šel jsem s takovým výrazem v obličeji dál a už jsem si málem blahopřál k úspěchu, ale vtom se najednou Trabbovu učedníkovi rozklepala kolena, vlasy se mu zježily, čepice mu spadla a prudce roztřesený na celém těle vyvrávoral do jízdní dráhy a s předstíranou vrcholnou hrůzou a kajícnosti, vyvolanou důstojností (...)

(......)