Charles Dickens
překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi

NADĚJNÉ VYHLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

V cestovním plášti lemovaném kožešinou se Estellina krása zdála ještě půvabnější, než se až doposud kdy zdála i mým očím. Její chování bylo líbeznější, než jak si kdy předtím zamanula se vůči mně chovat, a já se domníval, že v té změně poznávám vliv slečny Havishamové.

Stáli jsme spolu na zájezdním dvoře a ona mi ukazovala, která jsou její zavazadla, a teprve když je měla pohromadě, upamatoval jsem se - neboť jsem zatím zapomněl na všechno kromě ní - že nevím vůbec nic o cíli její cesty.

"Jedu do Richmondu," prozradila mi. "Naše naučení zní, že jsou dva Richmondy, jeden v Surrey a jeden v Yorkshireu, a můj Richmond že je ten surreyský. Je to deset mil odtud. Mám si vzít kočár a vy mě tam máte dovézt. Tady je moje tobolka a vy z ní máte zaplatit moje výdaje. Ne, ne, musíte si tu tobolku vzít! Vy ani já nemáme jinou volbu než poslechnout daných příkazů. Vy ani já nemáme volnost jednat podle vlastního přání."

Podle toho, jak se na mne dívala, když mi podávala tobolku, jsem doufal, že její slova mají nějaký hlubší význam. Pronesla je pohrdavě, ale nikoli s nelibostí.

"Pro kočár budeme muset poslat, Estello. Odpočinete si tady chvíli?"

"Ano, mám si tady chvíli odpočinout a mám si vypít trochu čaje a vy se o mě máte zatím starat."

Zavěsila se do mne, jako by to bylo v programu, a já požádal číšníka, který civěl na dostavník jako člověk, který takovou divnou věc v životě ještě neviděl, aby nám ukázal nějaký soukromý salonek. Na tuto žádost vytáhl ubrousek, jako kdyby to byla kouzelná nit, bez které by nenašel cestu nahoru do patra, a zavedl nás do temné cely hostince, jejíž výzdoba se skládala ze zmenšovacího zrcadla (artiklu zhola zbytečného, povážíme-li rozměry cely), z karafinky se sardelovou marinádou a z něčích dřevěných přezůvek. Na moje námitky proti takovému útulku nás vzal do jiného pokoje, kde byl jídelní stůl pro třicet osob a v krbu ohořelý list z písanky pod lopatkou uhelného prachu. Když se podíval na tento uhaslý požár a potřásl hlavou, čekal na mou objednávku a ta, poněvadž zněla pouze: "Trochu čaje pro dámu" ho vyhnala z pokoje ve značně skleslé náladě.

Uvědomoval jsem si a uvědomuji si dodnes, že ovzduší oné komnaty, prostoupené hutnou směsicí výparů z maštale a polévkové tresti, mohlo člověka svést k závěru, že dostavníkové oddělení patrně neprosperuje a že podnikavý majitel svařuje koně za koněm pro oddělení stravovací. Ale přesto mi ten pokoj byl vším na světě, protože v něm byla Estella. Domníval jsem se, že s ní bych v něm mohl ve štěstí prožít celý život. (Ale pamatujte, v tu chvíli jsem tam vůbec nebyl šťastný, a dobře jsem to věděl.)

"Kam půjdete v Richmondu?" zeptal jsem se Estelly.

"Budu bydlet," odpověděla, "za drahé peníze u jedné tamější dámy, která má možnost - nebo aspoň říká, že má - brát mě s sebou a uvádět mě do společnosti a představovat mi lidi a mě představovat lidem."

"Myslím, že změna a obdiv vás budou (...)

(......)