Charles Dickens
překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi

NADĚJNÉ VYHLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

Jak jsem si postupně zvykal na své vyhlídky, neznatelně jsem začal pozorovat i jejich účinek na mne a na lidi kolem. Jejich vliv na můj osobní charakter jsem před svým poznáním zastíral, jak jsem mohl nejvíc, ale věděl jsem velmi dobře, že není ve všem jenom prospěšný. žil jsem ve stavu trvalé stísněnosti kvůli svému chování k Joeovi. Neměl jsem rozhodně nijak klidné svědomí, ani pokud se týče Biddy. když jsem se v noci probudil - jako Kamila, se sklíčeným pocitem v duši jsem si myslíval, že bych býval šťastnější a bylo by mi líp, kdybych nikdy nespatřil tvář slečny Havishamové a dospěl k mužnému věku spokojen s prací v počestné staré kovárně jako Joeův společník. Mnoho a mnohokrát, když jsem večer seděl sám a hleděl do ohně, jsem si pomyslil, že koneckonců není lepšího ohně nad oheň kovářský a kuchyňský oheň u nás doma.

Nicméně Estella byla od všeho mého neklidu a duševní rozháranosti tak neodlučitelná, že jsem tápal v opravdové nejistotě, do jaké míry jsem sám příčinou svého rozpoložení. To jest, nemohl jsem sám sobě uspokojivě zodpovědět, zda by se mi vedlo o mnoho lépe, kdybych žádné vyhlídky neměl, ale přesto měl Estellu jako bytost, na kterou myslit. Ale pokud šlo o vliv mého postavení na ostatní lidi, tu jsem žádné takové potíže neměl, a tak jsem si uvědomoval - ačkoli snad dost nejasně - že není blahodárný pro nikoho, a především že není blahodárný pro Herberta. Moje marnotratné zvyky sváděly jeho přístupnou povahu k výdajům, které si nemohl dovolit, kazily prostotu jeho života a podrývaly jeho klid úzkostmi a výčitkami svědomí. Ani v nejmenším jsem nelitoval, že jsem bezděčně vydráždil ostatní ratolesti pocketovského rodu k nízkým praktikám, v nichž si libovaly, poněvadž k takovým malichernostem měly vrozený sklon a byl by je k životu probudil kdokoli jiný, i kdybych já je v nich nechal dřímat. Ale Herbertův případ byl něco docela jiného a často mě bodlo u srdce při pomyšlení, jak špatnou službu jsem mu prokázal, když jsem jeho spoře zařízené pokoje přecpal nevhodným čalouněným nábytkem a dal mu k službám kanárkově vymóděného Mstitele.

A tak jsem nyní, použiv neklamného prostředku, jak udělat z těžkého srdce lehké, začal dělat spousty dluhů. Stěží jsem mohl cokoli začít, aby to Herbert nemusel začít také, a proto brzy následoval mého příkladu. Na Startopův návrh jsme si podali přihlášku do klubu, který se jmenoval Pěnkaví Háj; jaký byl účel této instituce, to jsem jaktěživo neuhádl, ledaže snad spočíval v tom, že členové měli jednou za čtrnáct dní spolu nákladně obědvat, po obědě se mezi sebou co možná nejvíc pohádat a postarat se, aby na schodech zůstalo ležel šest zpitých číšníků. Pokud vím, těchto potěšitelných společenských cílů se dosahovalo tak pravidelně, že Herbert i já jsme usuzovali shodně, že jedině k tomu a k ničemu jinému se vztahují slova prvního obligátního přípitku společnosti, který zněl: "Pánové, kéž mezi Pěnkavami z Háje (...)

(......)