Charles Dickens
překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi

NADĚJNÉ VYHLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ

Marně bych se pokoušel vylíčit Herbertův údiv a nepokoj, když jsme se on a já a Provis sesedli ke krbu a já mu vyprávěl celé tajemství. Stačí, že jsem v Herbertově tváři viděl zrcadlový odraz svých vlastních pocitů a jako nikoli nejslabší mezi nimi i svůj odpor k člověku, který pro mne tolik učinil.

Nebýt ani žádných jiných okolností, které by nás dělily, bylo by mezi tím člověkem a námi stačilo vykopat příkop již samo to, s jakou vítězoslávou poslouchal mé vyprávění. Kromě protivného vědomí, že v jednom případě byl po svém návratu "sprostý" - o čemž začal Herbertovi vykládat, sotva jsem dopověděl své tajemství - vůbec netušil, že bych mohl na svém šťastném osudu vidět nějaký kaz. Jeho chlouba, že ze mne udělal pána a že se přijel dívat, jak budu z jeho vydatných peněžních prostředků tu úlohu hrát, platila stejnou měrou mně jako jemu. A že to je chlouba nejvýš příjemná nám oběma a že musíme na ni oba být velice hrdí, to byl závěr pevně zakotvený v jeho mysli.

"Třeba, heleďte podívejte, Pipovo kamaráde," řekl Herbertovi, když už nějakou chvíli rozprávěl, "moc dobře vím, že co jsem přijel, jednou - tak na půl minutky - jsem byl sprostej. Taky jsem to Pipovi řek, že to vím, že jsem byl sprostej. Ale nic se kvůli tomu nemrzte. Já z Pipa neudělal pána a Pip neudělá pána z vás, abych nevěděl, co vám oboum přináleží. Hochu drahá a Pipovo kamaráde, oba můžete najisto počítat, že si vždycky budu na hubě držet slušnej servítek. Držel jsem si ho celou dobu od tej půlminutky, co jsem se dal svíst k tý sprostotě, držím si ho tuhle chvíli a budu si ho odteďka držet napořád."

Herbert utrousil: "Ovšemže," ale ve tváři měl výraz, jako by v tom neviděl žádnou obzvláštní útěchu, a zůstával znepokojený a zaražený. Nemohli jsme se dočkat chvíle, až Provis odejde do svého bytu a nechá nás spolu samotné, ale zřejmě se ze žárlivosti zdráhal nás opustit a seděl dlouho do noci. Byla již půlnoc, když jsem ho odváděl do domu v Essex Street a doprovodil ho v bezpečí až do temných dveří jeho bytu. Když se za ním zavřely, zakusil jsem první okamžik úlevy, jaký jsem poznal od noci, kdy se objevil.

Nikdy jsem se docela neoprostil od znepokojivé vzpomínky na muže schouleného na schodišti, a proto jsem se vždycky kolem sebe rozhlížel, když jsem po setmění vyváděl svého hosta na vzduch nebo se s ním vracel domů - a rozhlížel jsem se tak i nyní. Ačkoli je ve velkém městě velmi těžké ubránit se podezření, že člověka někdo sleduje, je-li si mysl vědoma takového nebezpečí, přesto jsem si nemohl namlouvat, že se kdokoli z lidí v dohledu nějak zajímá o mé počínání. Z toho mála chodců, kteří byli venku, šel každý svou cestou, a když jsem zatáčel zpátky do Templu, byla ulice liduprázdná. Nikdo nevyšel z brány současně s námi, nikdo nevešel branou dovnitř současně se mnou. Cestou přes dvůr kolem kašny jsem viděl Provisova zadní okna, osvětlená vypadala vesele a klidně, a když jsem dřív, než (...)

(......)