Charles Dickens
překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi

NADĚJNÉ VYHLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ

"Hochu drahá a Pipovo kamaráde. Nemám v oumyslu tahat povídačku o svým životě jako nějakou písničku nebo román. Ale abych to podal krátce a vejstižně, řeknu to hned naplno a jadrně. Do vězení a z vězení, do vězení a z vězení, do vězení a z vězení. Tak teď to už teda víte. To je tak skoro celej můj život až do tý chvíle, co mě odlifrovali lodí po tom, co se Pip ukázal jako můj přítel.

Dělali se mnou skoro všecko, co se dá - až na to, že mě nepověsili. Zavírali mě jako nějakej stříbrnej čajník. Vozili mě sem a vozili mě tam, vykazovali mě z tohohle města a vykazovali mě z tamtoho města, strkali mě do klády a mrskali a tejrali mě a štvali. Nemám o nic víc ponětí, kde jsem se narodil, než ho máte vy - jestli tolik. Prvně jsem si uvědomil, že jsem vůbec na světě, tamhle v Essexu, když jsem kradl tuřín, abych měl co jíst. Někdo mi tenkrát utekl - nějakej muž - kotlář - odnesl s sebou oheň a nechal mě ukrutně mrznout.

Věděl jsem, že se jmenuju Magwitch a od křtu Abel. Jakže jsem to věděl? Asi stejně, jako jsem znal jména ptáků v houští, že to je pěnkava, vrabec, drozd. Mohl jsem si myslet, že to je všecko dohromady samá lež, jenže jména těch ptáků se ukázaly pravý, a tak nejspíš bylo moje taky.

Pokud mi osud popřál poznat, nebylo živý duše, aby zahlídla mladýho Abela Magwitche, co měl stejně málo na sobě jako v sobě, a aby z něj nedostala strach a buď ho neodehnala nebo ho nesebrala. Sbírali, sbírali a sbírali mě tak napořád, že jsem vlastně vyrostl věčně sebranej.

Takhle to taky přišlo, že když jsem byl malej otrhánek tak k politování, že ubožejšího jsem co živ neviděl (ne že bych se tehdy díval do zrcadla, protože moc zařízenejch domů jsem zevnitř nepoznal), už jsem chytil pověst zatvrzelce. "Tenhle je hrozně zatvrzelej," říkali návštěvám ve vězení, když si mě vyvolali. "Tenhle hoch, dá se říct, žije v žalářích." Potom si mě prohlíželi a já si prohlížel je a měřili mi hlavu, některý z nich - měli mi raděj změřit žaludek - a jiný z nich mi zas dávali nábožný sešitky, který jsem neuměl číst, a drželi mi kázání, kterejm jsem nemohl rozumět. Pokaždý do mě hučeli o ďáblu. Ale co jsem měl, u dábla, dělat? Musel jsem přece něco nacpat do žaludku, no ne? - Ale ač už to je jak chce, začínám zase sprosčačit a já vím, co se sluší. Hochu drahá a Pipovo kamaráde, jen se nic nebojte, že budu sprostej.

Na potulce, na žebrotě, na krádežích, sem tam někdy v práci, když jsem mohl - třeba to nebylo tak často, jak byste možná mysleli, dokud se nezeptáte, jestli byste mi sami bejvali honem cpali nějakou práci - chvilku pytlák, chvilku nádeník, chvilku závozník, chvilku čeledín, chvilku kramář, chvilku každý možný řemeslo, co nic nevynáší a přivádí člověka do maléru, tak jsem dorost v mužskýho. Jeden vojenskej dezertér v noclehárně pro pocestný, co se schovával až po bradu zahrabanej pod hromadou hader, ten mě naučil číst, a jeden poučovej obr, co prodával lidem za penci (...)

(......)