Charles Dickens
překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi

NADĚJNÉ VYHLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA PADESÁTÁ DRUHÁ

S šekem v kapse jsem z Malé Britské zamířil k bratru slečny Skiffinsové, účetnímu znalci, a když se bratr slečny Skiffinsové, účetní znalec, odebral rovnou k firmě Clarriker a Clarrikera přivedl za mnou, ke svému velkému uspokojení jsem celou záležitost vyřídil. Byla to jediná dobrá věc, kterou jsem udělal, a jediná dokončená věc, kterou jsem udělal od chvíle, kdy jsem se o svých nadějných vyhlídkách dověděl.

Když mi Clarriker při té příležitosti sdělil, že situace firmy se vyvíjí stále příznivě, takže nyní bude moci na Východě otevřít malý pobočný závod, jehož je naléhavě zapotřebí k dalšímu rozšíření obchodu, a že tam Herbert ve svém novém postavení společníka půjde a ujme se vedení pobočky, uvědomil jsem si, že jsem se měl už dávno připravit na odloučení od přítele, i kdyby mé osobní záležitosti bývaly uspořádanější. A teď jsem vskutku cítil, jako by se uvolňovala moje poslední kotva a já se měl co nevidět stát nějakou hříčkou větrů a vln.

Ale dostalo se mi odškodnění v radosti s jakou se Herbert jednou večer vrátil domů a vyprávěl mi o těch změnách a neměl ani tušení, že mi neříká nic nového, a kreslil si vzdušné vidiny, jak odváží Kláru Barleyovou do země Tisíce a jedné noci a jak já tam za nimi přijíždím (s karavanou velbloudů, myslím) a jak všichni tři plujeme vzhůru po Nilu a prohlížíme si divy. Nedělal jsem si žádné naděje, pokud se týče mé úlohy v těch velkolepých plánech, ale cítil jsem, že Herbertovi se cesta rychle otevírá a že stačí, aby se jen starý Bill Barley držel svého pepře a rumu, a jeho dcera bude brzy šťastně zaopatřena.

Vkročili jsme zatím již do měsíce března. Moje levá ruka, ačkoli nejevila žádné špatné příznaky, si dávala s přirozeným průběhem hojení tak na čas, že jsem si ještě stále nemohl obléci kabát. Pravou ruku jsem měl již obstojně uzdravenou; sice znetvořenou, ale celkem použivatelnou.

Jednou v pondělí ráno, když jsme s Herbertem právě seděli u snídaně, jsem od Wemmicka dostal poštou následující dopis:

 

"Walworth. Spalte ihned po přečtení. Začátkem týdne, nebo řekněme ve středu, můžete podniknout to, o čem víte, máte-li chuť to zkusit. Teď spalte."

 

Když jsem to ukázal Herbertovi a potom strčil do ohně - ale ne dříve, dokud jsme to oba neuměli nazpaměť - uvažovali jsme, co si počít. neboť to se rozumí, teď už jsme si nemohli zakrývat, že jsem pro tu chvíli invalidní.

"Obracel jsemto v hlavě tak a zase tak," řekl Herbert, "a myslím, že bych věděl o lepším řešení než si vzít nějakého temžského člunaře. Vezměme Startopa. Dobrý mládenec, šikovný veslař, má nás rád a je horlivý a čestný."

Na toho jsem pomyslil víc než jednou.

"Ale kolik byste mu prozradil, Herberte?"

"Stačí mu prozradit málo. Až do toho rána ho nechme při tom, že jde jenom o bláznivý kousek, ale tajný. Potom mu řeknete, že máte naléhavý důvod dostat Provise na palubu a pryč.

Jedete s ním?"

"Ovšemže."

"Kam?"

V těch mnoha (...)

(......)