Charles Dickens
překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi

NADĚJNÉ VYHLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA PADESÁTÁ TŘETÍ

Byla tmavá noc, přestože se vyhoupl úplněk, když jsem vyšel z ohrazených polí a vkročil na volná blata. Za jejich temnou linií se táhl pás jasné oblohy, ale byl sotva dost široký, aby pojal rudý kotouč měsíce. V několika minutých vyplul z onoho jasného pruhu a vznesl se mezi navršené kupy mračen.

Vál teskný vítr a blata byla tísnivě neutěšená. Cizímu možná připadala nesnesitelná a i na mne působila dojmem tak skličujícím, že jsem váhal a napůl měl chuť se vrátit. Ale znal jsem je a byl bych se na nich vyznal i za noci mnohem temnější, a když už jsem tam jednou byl, neměl jsem žádnou omluvu, proč se vracet. A tak jak nevolky jsem tam přišel, tak nevolky jsem kráčel dál.

Směr, kterým jsem se ubíral, byl jiný, než kterým ležel můj starý domov, i jiný, než kterým jsme kdysi pronásledovali oba trestance. A jak jsem tak kráčel dál, byl jsem otočen zády k vzdáleným galejním lodím, a třebaže stará světla na písčitých kosách bylo v dálce vidět, viděl jsem je přes rameno. Vápenku jsem znal stejně dobře, jako jsem znal starou baterii, ale byly od sebe na míle daleko - takže kdyby té noci na obou těch místech hořelo světlo, byl by se mezi těmi dvěma jasnými body táhl dlouhý pruh pustého obzoru.

Zpočátku jsem za sebou musil zavírat kolikero branek a občas se na chviličku zastavit, než se dobytek, který ležel na stezce na hrázi a tarasil cestu, zdvihl a odklopýtal dolů do trávy a sítí. Ale zanedlouho, mi bylo jako bych celou pláň blat měl pro sebe.

Trvalo ještě půl hodiny, než jsem se přiblížil k vápenné peci. S valivým dusivým zápachem se pálilo vápno, ale ohně byly prohrabané a opuštěné a nikde nebylo vidět dělníka. V těsné blízkosti byl malý kamenný lom. Ležel mi přímo v cestě a ten den se tam pracovalo, jak jsem viděl podle nářadí a koleček, která se tu a tam povalovala.

Když jsem z této prohlubně vyšel opět na úroveň blat - neboť hrbolatá stezka vedla přímo skrz - spatřil jsem světla v starém domku hrázného. Zrychlil jsem krok a zaklepal na dveře. Zatímco jsem čekal na nějakou odpověď, rozhlížel jsem se kolem a pozoroval, jak je stavidlo zanedbané a rozpadlé a jak domek - dřevěný s taškovou střechou - nebude již o mnoho déle odolávat nepohodě, odolává-li jí nyní vůbec ještě, a jak bahno a kal ve splavu povléká škraloup vápna a jak se dusivé páry z pece ke mně vlečou jako nějaký přízrak. Stále nepřicházela žádná odezva a já zaklepal znovu. Stále se nic neozývalo, zkusil jsem tedy kliku.

Poddala se pod mým stiskem a dveře povolily. Nahlédl jsem dovnitř a spatřil jsem rozsvícenou svíčku na stole, lavici a slamník na nízké pryčně. Protože nahoře byla ještě půda, zavolal jsem: "Je tady někdo?", ale žádný hlas neodpovídal. Potom jsem se podíval na hodinky, a když jsem viděl, že už je přes devět, zavolal jsem ještě jednou: "Je tady někdo?" Stále nikdo neodpovídal, a vyšel jsem tedy přede dveře na rozpacích co dělat.

Začínalo hustě pršet. Poněvadž jsem (...)

(......)