Charles Dickens
překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi

NADĚJNÉ VYHLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA PADESÁTÁ ŠESTÁ

Po celou dobu od odevzdání porotnímu soudu až po začátek nejbližšího porotního období ležel ve vězení těžce nemocný. Zlomil si dvě žebra a ta mu poranila jednu stranu plic, takže dýchal s velkou bolestí a námahou, která se denně stupňovala. Právě bolestivost jeho zranění byla příčinou, proč mluvil tak tiše, že ho bylo sotva slyšet; proto také mluvil jen velmi málo. Ale byl vždycky ochoten mě poslouchat a stalo se hlavní povinností mého života mu povídat a předčítat, co jsem věděl, že by měl slyšet.

Protože byl přespříliš nemocný, aby mohl zůstat v obyčejném vězení, hned někdy v prvních dnech ho dopravili do vězeňské nemocnice. To mi poskytlo častou příležitost být s ním, kterou bych jinak neměl. A nebýt jeho nemoci, byli by mu nasadili železa, protože platil za nenapravitelného zarputilce, který notoricky utíká z vězení, a kdoví za co jiného ještě.

Třebaže jsem ho vídal každý den, bylo to vždy jen na krátkou chvíli; proto pravidelně se opakující období našeho odloučení byla dost dlouhá, aby na jeho tváři zakreslila každičkou sebemenší změnu, která nastala v jeho tělesném stavu. Nevzpomínám si, že bych na ní i jen jedinkrát spatřil nějakou změnu k lepšímu; tratil se a pozvolna slábl a chřadl den za dnem od chvíle, kdy se za ním zavřela brána vězení.

Povolnost nebo odevzdanost, jakou projevoval, byla povolnost nebo odevzdanost člověka do krajnosti vyčerpaného. Z jeho chování nebo hrstky zašeptaných slůvek, která mu uklouzla, jsem někdy měl dojem, že hloubá o otázce, zda by snad z něho za lepších okolností býval lepší člověk. Nikdy se však neospravedlňoval jakoukoli nápovědí v tom smyslu, ani se nikdy nesnažil překrucovat minulost z její neměnné podoby.

Dvakrát nebo třikrát se za mé přítomnosti přihodilo, že ten nebo onen z jeho vězeňských ošetřovatelů vyslovil nějakou narážku na jeho zoufalou pověst. Tu se jeho tváří mihl úsměv a jeho oči se na mne stočily s důvěřivým pohledem, jako by si byl jistý, že jsem u něho zpozoroval alespoň nějakou nepatrnou polehčující dobrou stránku již tenkrát dávno, dokud jsem byl ještě malé dítě. Pokud se týká všeho ostatního, byl pokorný a zkroušený a nikdy jsem ho neslyšel na něco reptat.

Jakmile nadešlo porotní období, dal pan Jaggers podat žádost za odročení jeho případu až do příštího zasedání. žádost zřejmě počítala s nepochybnou jistotou, že vězeň se nemůže tohoto termínu dožít, ale byla zamítnuta. Proces přišel na řadu ihned, a když ho předvedli před soud, usadili ho na židli s opěradly. Nikdo nevznesl žádnou námitku proti tomu, že jsem přistoupil až těsně k pažení kolem lavice obžalovaných, postavil se zvenčí u ní a držel mu ruku, kterou ke mně prostrčil.

Proces byl velmi krátký a velmi jasný. Všechno, co se dalo říci v jeho prospěch, bylo řečeno - jak se oddal pracovitému životu a zmohl se zákonně a čestně. Ale nic nemohlo vyvrátit fakt, že se vrátil do Anglie a stojí teď před tváří soudce a poroty. Bylo (...)

(......)