Charles Dickens
překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi

NADĚJNÉ VYHLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA PADESÁTÁ SEDMÁ

Když jsem teď zůstal odkázaný úplně sám na sebe, ohlásil jsem svůj úmysl vystěhovat se z bytu v Templu ihned, jakmile můj nájem podle nejkratší výpovědní lhůty zákonně vyprší, a mezitím dát byt do podnájmu. Okamžitě jsem do oken vyvěsil cedule, protože jsem byl zadlužený a neměl jsem už skoro vůbec žádné peníze a stav mých záležitostí mě začal vážně zneklidňovat. Měl bych spíš napsat, že by mě nejspíš zneklidňoval, kdybych měl dost energie a schopnosti se soustředit, aby mi pomohly jasně si uvědomit také nějakou jinou pravdu kromě faktu, že na mne jde nějaká těžká nemoc. Nedávné vypětí sil pod tíhou starostí mi pomohlo nemoc oddálit, ale nikoli odvrátit; věděl jsem, že teď na mne přichází, a jiného jsem věděl moc málo, ba dokonce mi to bylo všechno jedno.

Několik dní jsem proležel na pohovce nebo na podlaze - kdekoli, kde jsem se náhodou právě složil - s těžkou hlavou a s bolavými údy a beze vší vůle a beze vší síly. Pak jednou nadešla noc, která se zdála strašně dlouhá a která překypovala úzkostmi a hrůzami - a když jsem se ráno pokusil v posteli posadit a přemýšlet o ní, zjistil jsem, že to nedokážu.

Byl-li jsem doopravdy uprostřed noci dole na Zahradním dvoře a tápavě hledal svou loďku, o níž jsem měl za to, že tam je; přišel-li jsem dvakrát nebo třikrát s velkou hrůzou k sobě na schodech a nevěděl, jak jsem se vůbec dostal z postele; přistihl-li jsem se skutečně, jak rozsvěcím lampu jat představou, že on jde po schodech vzhůru a že světla na nich pozhášel vítr; trýznil-li mě nevýslovně něčí pomatený hovor, smích a nářek a měl-li jsem napůl podezření, že ty zvuky pocházejí ode mne; stála-li skutečně v tmavém koutě pokoje zavřená železná pec a nějaký hlas znovu a znovu vykřikoval, že se v ní spaluje slečna Havishamová - to byly otázky, které jsem si snažil v duchu rozhodnout a uvést do nich nějaký pořádek, když jsem toho rána ležel na posteli. Ale mezi ně a mne se navalila pára z vápenky, všechny je zamotala a právě skrze tu páru jsem nakonec spatřil dva muže, kteří se na mě dívali.

"Co chcete?" zeptal jsem se a úlekem jsem sebou škubl. "Neznám vás."

"Jářku pane," odpověděl jeden z nich, shýbl se a dotkl se mě na rameni, "je to záležitost, řekl bych, kterou asi brzy srovnáte, ale zatýkám vás."

"Kolik dělá dluh?"

"Sto dvacet tři libry, patnáct šilinků a šest pencí. Oučet od klenotníka, myslím."

"Co se má stát?"

"Nejlíp, kdybyste šel se mnou ke mně domů," pravil muž. "Vedu moc pěkný dům."

Podnikl jsem jakýs takýs pokus vstát a obléknout se. Když jsem si uvědomil jejich přítomnost podruhé, stáli kousek stranou od postele a dívali se na mne. Já na ni ještě pořád ležel.

"Vidíte, v jakém jsem stavu," řekl jsem. "Šel bych s vámi, kdybych mohl; ale doopravdy vůbec nemůžu. Jestli mě odtud odvedete, myslím, že vám po cestě umřu."

Možná že mi odpověděli nebo mi snad odporovali nebo se mě pokoušeli přesvědčit, že mi je líp, než si myslím. (...)

(......)