Alexandre Dumas
překlad: Ema Horká

HRABĚ MONTE CHRISTO 1
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XX.
HŘBITOV NA ZÁMKU IFU.

Na loži, položen po délce a slabě osvětlen mlhavým světlem, deroucím se oknem, spočíval pytel z hrubého plátna, pod jehož širokými záhyby neurčitě se rýsovalo dlouhé, ztuhlé tělo: byl to rubáš Fariův, rubáš, který podle žalářníkových slov stál tak málo. Byl tedy všemu konec. Hmotná přehrada dělila již Dantese od jeho starého přítele; nemohl již popatřiti do jeho očí, jež zůstaly otevřeny, jako by hleděly do záhrobí, nemohl již stisknouti dovednou ruku, která nadzvedla před ním závoj, halící skryté věci. Faria, užitečný, dobrý soudruh, k němuž přilnul takovou silou, žil již jen v jeho vzpomínkách. Edmond usedl k hlavám smrtelného lože a pohřížil se v chmurnou, hořkou melancholii.

Sám! Je opět sám! Upadl opět v mlčení, ocitl se opět tváří v tvář nicotě!

Sám! Neuzří již ani pohledu, neuslyší již ani hlasu jediné lidské bytosti, jež poutala ho ještě k zemi! Nebylo by lépe, jíti si vyžádati jako Faria na Bohu rozluštění hádanky života, byť i bylo nutno projíti chmurnou branou utrpení?

Myšlenka na sebevraždu, přítelem zahnaná, jeho přítomností zažehnaná, tyčila se opět vedle mrtvoly Fariovy.

„Kdybych mohl zemříti,“ pravil, „šel bych, kam on jde a shledal bych se s ním jistě. Ale jak zemříti? To je velmi snadné,“ dodal se smíchem; „zůstanu zde, vrhnu se na prvního, kdo vstoupí, uškrtím ho a budu guillotinován.“

Ježto však stává se za velikých bolestí právě jako za velikých bouří, že propast rozvírá se mezi dvěma vrcholy vln, couvl Dantes před myšlenkou na potupnou smrt a přešel kvapně ze zoufalství k žhavé žízni života a svobody.

„Zemříti! Oh ne!“ zvolal. „Nestálo za to, tolik prožíti, tolik vytrpěti, abych nyní zemřel! Zemříti – to by bylo bývalo snadno, když jsem se k tomu rozhodl tehdy, před lety, ale nyní pomáhal bych skutečně příliš svému bědnému osudu! Ne, chci žíti, chci zápasiti až do konce; ne, chci dobýti si zpět štěstí, jež bylo mi odňato! Zapomněl jsem, že dříve než zemru, musím ještě potrestati své katy a snad – kdož ví? – odměniti i několik přátel. Teď však budu zde zapomenut a nevyjdu ze své kobky než jako Faria.“

Po těchto slovech však Dantes ustrnul s očima, upřenýma v jeden bod, jako ten, kdo zasažen je náhlou myšlenkou, ale zároveň se té myšlenky děsí. Náhle vstal, přejel si rukou čelo, jako by měl závrať, dvakrát či třikrát obešel celu a pak opět stanul před ložem…

„Oh,“ zašeptal, „kdo sesílá mi tu myšlenku? Jsi to ty, můj Bože? Ježto jen mrtví odtud svobodně vycházejí, zaujměme místo mrtvých!“

A neztráceje času rozmýšlením, jako by nechtěl dopřáti myšlence lhůty, zničiti to zoufalé rozhodnutí, nachýlil se k hroznému pytli, otevřel jej Fariovým nožem, vyňal mrtvolu z pytle, odnesl ji do své cely, položil ji na lůžko, dal jí na hlavu plátěný cár, jejž si obyčejně sám na hlavu uvazoval, přikryl ji svou pokrývkou, políbil naposled to ledové čelo, pokusil se zatlačiti vzpouzející se víčka stále otevřených očí, hrozných svou prázdnotou, otočil hlavu ke zdi, aby žalářník, přinášející (...)

(......)