F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 6

Na cestě do Monte Carla měla Rosemary tak špatnou náladu, že už snad horší mít nemohla. Vyjela po úbočí rozeklaného kopce do La Turbie, ke starému studiu společnosti Gaumont, jež právě přestavovali, a když stála před zamřížovaným vchodem a očekávala odpověď na vzkaz, který poslala na navštívence, připadalo jí, že se dívá na Hollywood. Z podivného dopuštění osudu tam rozkvétaly groteskní trosky nějakého posledního filmu, rozpadávající se exteriér indické uličky, obrovská velryba z lepenky, obludný strom, na němž rostly třešně velké jako basketbalový míč; to všechno zapadalo do scenérie stejně přirozeně jako bledý laskavec, mimóza, korkovník nebo pokrčená borovice. Patřilo k tomu i malé bistro, dvě pódia podobná stodolám a hlavičky čekajících a doufajících namalovaných obličejů, roztroušené po celém studiu.

Za deset minut přispěchal k bráně mladík s vlasy žlutými jak kanárci peří.

„Pojďte dál, slečno Hoytová. Pan Brady je právě ve studiu, ale hrozně se na vás těší. Promiňte, že jsme vás nechali čekat, ale víte, jak nám sem lezou všelijaké ty Francouzky –“

Vedoucí studia otevřel dvířka v holé zdi ateliéru a Rosemary vešla za ním do příšeří a měla náhle pocit čehosi důvěrně známého. Tu a tam se z šera vynořovaly postavy a obracely k ní popelavé obličeje jako duše v očistci, které čekají, až kolem nich projde smrtelník. Tiché hlasy šeptaly a odněkud z dálky sem zaléhalo jemné tremolo malých varhan. Zabočili kolem dekorace obytných místností a octli se u scény, zalité bílou praskající září, na níž nehnutě stáli tváří v tvář francouzský herec – košile na prsou, límec a manžety mu pronikavě svítily do růžova – a americká herečka. Zabodávali se do sebe upřenýma očima, jako kdyby v této pozici stáli už celé hodiny; dlouho se nic nedělo, nikdo se nepohnul. Nějaká rampa světel divoce zasyčela a zhasla, znovu se rozsvítila; žalostné klepání kladívka se kdesi v dáli doprošovalo přístupu kamsi do prázdnoty; mezi oslepujícími světly nahoře se objevil modrý obličej a zavolal do temnot nad nimi něco nesrozumitelného. Potom prolomil ticho hlas před Rosemary.

„Drahoušku, nesundávej si punčochy, můžeš jich klidně zkazit ještě deset párů. Ty šaty stojí patnáct liber.“

Mluvčí ucouvl a vrazil do Rosemary, načež ředitel studia řekl: „Pozor, Earle – to je slečna Hoytová.“

Viděli se poprvé. Brady byl rychlý a snaživý. Když jí podával ruku, všimla si, že si ji prohlédl od hlavy k patě; znala ten pohled a připadala si při něm jako doma, ale vždycky v ní probudil jistý pocit převahy nad tím, kdo se tak díval. Je-li považována za majetek, dovede využít výhod, které skýtá jeho vlastnictví, plnou měrou.

„Věděl jsem, že se tu každým dnem objevíte,“ řekl Brady hlasem, jenž zněl na soukromou konverzaci trochu příliš naléhavě a na němž lpěla trocha vzdorovitého cockneyského přízvuku. „Měla jste dobrou cestu?“

„Ano, ale jsme rády, že už se vracíme domů.“

„Ale nééé!“ protestoval. „Zdržte se tu ještě (...)

(......)