Ernest Hemingway
překlad: Jiří Valja, Marie Fojtová

KOMU ZVONÍ HRANA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XVIII

Je to jako nějaký kolotoč, pomyslel si Robert Jordan. Ne jako kolotoč, který se rychle otáčí, kterému vyhrává orchestrion, na kterém se děti vozí na kravách s pozlacenými rohy, na kterém se chytají kroužky na hole, který stojí za modravého podvečera na avenue du Maine, ozářené modravým plápolavým plynovým světlem, vedle stojí stánek, v němž se prodávají smažené ryby, a otáčí se kolo štěstí, jehož kožené chlopně pleskají o tyčky očíslovaných přihrádek a kde jsou jako výhry narovnány do pyramid balíčky cukrkandlu. Ne, takový kolotoč to není, i když tu lidi čekají jako ti muži v čepicích a ženy ve svetrech, bez klobouků a s vlasy zářícími v plynovém světle, kteří stojí před kroužícím kolem štěstěny. Ano, ti lidi jsou stejní. Ale tohle je jiné kolo. Tohle je něco jako to koJo, které se otáčí a přitom se houpe nahoru a dolů.

Už se otočilo dvakrát. Je to obrovské kolo, postavené šikmo, a pokaždé se otočí a pak se vrátí do původní polohy. Jedna strana je výš než druhá a kolo tě svou otáčkou vynese zase nahoru a spustí dolů tam, kde jsi začal. Jenže přitom nejsou žádné výhry, pomyslel si, a nikdo by si tohle kolo nevybral k projížďce. Člověk se na něm vozí pořád a otáčí se na něm, aniž měl vůbec v úmyslu na ně nasednout. Je to jen jedna otáčka; jediná eliptická vzestupná a sestupná otáčka, a člověk je zase tam, kde začal. Teď jsme právě zpátky, pomyslel si, a nic se nevyřešilo.

V jeskyni bylo teplo a venku se utišil vítr. Robert Jordan seděl u stolu se zápisníkem před sebou a vypracovával všechny technické podrobnosti vyhození mostu. Nakreslil tři náčrtky, vypočítal vzorce, vyznačil na dvou kresbách způsob vyhození tak jasně jako plánek pro děti ve školce, aby to mohl Anselmo dokončit, kdyby se jemu při stržení mostu něco přihodilo. Dodělal náčrtky a prohlížel si je.

Maria seděla vedle něho a dívala se mu při práci přes rameno. Věděl, že Pablo sedí naproti na druhé straně stolu a že si ostatní povídají a hrají karty, a cítil pachy jeskyně, které se změnily z pachů jídla a vaření v pach kouře a lidí, pach tabáku, červeného vína a pronikavý, zatuchlý tělesný pach, a když Maria, sledujíc, jak Robert Jordan dokončuje kresbu, položila ruku na stůl, vzal ji svou levicí, zvedl si ji k obličeji a čichal drsnou svěžest mýdla a vody od umývání nádobí. Aniž na Marii pohlédl, položil zase její ruku na stůl, dal se znovu do práce, takže neviděl, jak se zarděla. Nechala ruku ležet na stole těsně vedle jeho ruky, ale on už ji nezvedl.

Dokončil už plán stržení mostu a na novou stránku zápisníku začal vypisovat operační příkazy. Promýšlel je jasně a přesně a měl radost z toho, co napsal. Popsal dvě stránky zápisníku a pečlivě si je přečetl.

Myslím, že to je všechno, řekl si. Je to dokonale jasné a myslím, že v tom nejsou žádné mezery. Vyřídíme obě strážnice, most vyhodíme do povětří podle Golzova rozkazu a tím moje odpovědnost končí. Celá tahle záležitost s Pablem je něco, čím jsem se vůbec neměl zatěžovat, a tak nebo tak se (...)

(......)