Ernest Hemingway
překlad: Jiří Valja, Marie Fojtová

KOMU ZVONÍ HRANA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXIII

“K zemi,” zašeptal Robert Jordan Agustínovi, otočil hlavu a zamával rukou k zemi, k zemi na Anselma, který procházel skalní průrvou a na rameni nesl borovici jako nějaký vánoční stromek. Robert Jordan viděl, jak stařec hází borovici za skálu, ale pak mu zmizel mezi skalami a Robert Jordan se zahleděl kupředu přes otevřenou planinu k lesu. Neviděl nic a neslyšel nic, ale cítil, jak mu buší srdce, a pak zaslechl klapot kamene o kámen a pleskání poskakujícího, padajícího oblázku. Otočil hlavu doprava, a když zvedl oči, spatřil, jak Primitivo čtyřikrát zvedá a spouští pušku. Potom už před sebou neviděl nic jiného než bílou pláň s obloukem koňských stop a za ní les.

“Jízda,” řekl tiše Agustínovi.

Agustín na něho pohlédl a jeho snědé propadlé tváře se dole roztáhly v úsměvu. Robert Jordan si povšiml, že se Agustín potí. Natáhl ruku a položil mu ji na rameno. Ještě ji ani nespustil, když tu spatřil, jak z lesa vyjíždějí čtyři jezdci, a ucítil, jak Agustínovi pod jeho rukou škubají svaly na zádech.

Jeden jezdec jel vpředu a tři za ním. Ten vpředu sledoval koňské stopy. Při jízdě hleděl k zemi. Ostatní tři postupovali ve vějířovitém rozestupu mezi stromy. Všichni byli ve střehu. Robert Jordan ležel se široce roztaženými lokty, sledoval jezdce přes mířidla kulometu a cítil, jak mu srdce buší do zasněžené půdy.

Muž v čele dojel po stopě až tam, kde se Pablo otočil, a zastavil se tam. Ostatní dojeli k němu a všichni se zastavili.

Robert Jordan je jasně viděl přes modrou ocelovou hlaveň kulometu. Viděl obličeje mužů, houpající se šavle, potom ztemnělé slabiny koní, kužely splývajících khaki pláštěnek a po navarsku šikmo posazené khaki barety. Vůdce stočil koně přímo proti skalní průrvě, kde stál kulomet, a Robert Jordan viděl jeho mladý, sluncem a větrem ztemnělý obličej, blízko u sebe posazené oči, orlí nos a příliš protáhlou, klínovitou bradu.

Jak tam vůdce skupiny seděl v sedle koně, který byl hrudí obrácen k Robertu Jordanovi a vysoko zvedal hlavu, po pravé straně sedla pouzdro, z něhož vyčnívala pažba lehkého samopalu, ukázal k průrvě, kde byl umístěn kulomet.

Robert Jordan zabořil lokty do země a podíval se podél hlavně na ty čtyři jezdce stojící ve sněhu. Tři z nich měli připravené samopaly. Dva je měli položené přes hrušky sedel. Třetí seděl na koni, samopal stočený doprava a pažbu opřenou o bok.

Na tak malý dostřel je člověk hned tak nevidí, pomyslel si. Přes hlaveň kulometu je člověk nikdy takhle nevidí. Hledí bývá obyčejně zdvižené a člověku připadají jako lidské miniatury a dá sakra práci dostřelit až k nim; nebo běží proti člověku, padají na zem, znova běží, a člověk kropí kulkami stráň nebo přehrazuje nějakou ulici nebo pálí do oken; nebo je vidí pochodovat v dálce někde po silnici. Takhle je vidí jenom při přepadu nějakého vlaku. Jenom tehdy vypadají jako teď a člověk je může čtyřmi takovými kulomety rozprášit. Přes miřidla kulometu vypadají na tuhle vzdálenost dvakrát větší než člověk.

Ach (...)

(......)