Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Dopoledne už se podobalo dopoledni v pozdním květnu, nebe bylo vysoké a čisté a teplý vítr ovíval Robertu Jordanovi ramena. Sníh rychle mizel a všichni se pustili do snídaně. Každý měl dvakrát po dvou velikých krajících chleba, mezi nimi maso a kozí sýr a Robert Jordan si nakrájel zavíracím nožem tlusté plátky cibule, kterými obkládal z obou stran maso a sýr mezi krajíci.
“Bude to z tebe tak cítit, že se to donese lesem až k fašistům,” řekl Agustín s plnou pusou.
“Podej mi měch s vínem a já si vypláchnu pusu,” řekl Robert Jordan pusou plnou masa, sýra, cibule a rozžvýkaného chleba.
Ještě nikdy neměl takový hlad; nabral si plnou pusu vína se slabou smolnou příchutí koženého měchu a polkl. Pak zvedl měch, nechal proud vína tryskat dozadu do úst, znovu se pořádně napil, a jak zvedal ruku, dotýkal se vinný měch jehličí na borových větvích, maskujících kulomet, a jak se Robert Jordan nakláněl dozadu, aby mu víno stékalo do hrdla, opíral se hlavou o borové větve.
“Nechceš ještě tenhle chleba?” zeptal se ho Agustín, podávaje mu přes kulomet chléb s masem a se sýrem.
“Ne. Děkuju. Jen si ho sněz.”
“Já nemůžu. Nejsem zvyklý ráno jíst.”
“Opravdu ho nechceš?”
“Ne. Vem si ho.”
Robert Jordan vzal chléb, položil si ho do klína, z postranní kapsy kabátu, kde měl granáty, vytáhl cibuli a otevřel nůž, aby si ji nakrájel na plátky. Odřízl tenkou vrchní vrstvu, která se mu umazala v kapse, a pak si ukrojil tlustý plátek. Vnější proužek mu upadl a Robert Jordan ho zvedl, přehnul kroužek a vložil mezi chleby.
“To ty vždycky jíš k snídani cibuli?” zeptal se Agustín.
“Když je.”
“To dělají tam u vás doma všichni?”
“Ne,” řekl Robert Jordan. “Tam se na to dívají spatra.”
“To jsem rád,” řekl Agustín. “Vždycky jsem považoval Ameriku za civilizovanou zemi.”
“Co máš proti cibuli?”
“Ten smrad. Jinak nic. Jinak je to hotová růže.”
Robert Jordan se na něho plnými ústy zazubil.
“Hotová růže,” řekl. “Pěkná růže. Růže je růže je cibule.”
“Ty tvoje cibule ti jdou nějak na mozek,” řekl Agustín. “Dej si pozor.”
“Cibule je cibule je cibule,” řekl Robert Jordan vesele a pomyslel si, kámen je Stein je skála je balvan je oblázek.
“Vypláchni si pusu vínem,” řekl Agustín. “Ty jsi prachzvláštní člověk, inglés. Mezi tebou a tím posledním dynamitníkem, co s námi pracoval, je obrovský rozdíl.”
“Jeden obrovský rozdíl tu opravdu je.”
“Jaký, pověz.”
“Já jsem naživu a on je mrtvý,” odpověděl Robert Jordan. Pak si pomyslel: Copak to s tebou je? Takhle se přece nemluví. Dělá to snad to jídlo, že jsi šťastný jako štěně? Copak je to s tebou, opil ses cibulí? Je to snad to jediné, co pro tebe něco znamená? Nikdy to moc neznamenalo, odpověděl si upřímně. Pokoušel ses, aby to něco znamenalo, ale nikdy to nic neznamenalo. Není třeba lhát, když zbývá tak málo času.
“Ne,” řekl už vážně. “Byl to člověk, který se strašně trápil.”
“A ty? Ty ses nikdá netrápil?”
“Ne,” řekl Robert Jordan. “Já jsem z těch, co se moc netrápí.”
(...)(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
