Ernest Hemingway
překlad: Jiří Valja, Marie Fojtová

KOMU ZVONÍ HRANA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXIX

Anselmo zastihl Roberta Jordana, jak sedí v jeskyni u hrubého prkenného stolu naproti Pablovi. Mezi nimi stála nádoba plná vína a každý měl před sebou na stole plný hrnek. Robert Jordan měl vytažený zápisník a v ruce držel tužku. Pilar s Marií byly vzadu v jeskyni a nebylo je vidět. Anselmo nemohl tušit, že žena zdržuje dívku vzadu, aby Maria neslyšela, o čem se mluví, a připadalo mu divné, že Pilar není u stolu.

Když Anselmo nadzvedl houni, která visela přes otvor do jeskyně, a vstoupil, zvedl Robert Jordan oči. Pablo zíral upřeně na stůl. Upíral oči na nádobu s vínem, ale neviděl ji.

“Přicházím shora,” řekl Anselmo Robertu Jordanovi.

“Pablo nám to už pověděl,” odpověděl Robert Jordan.

“Na kopci leží šest mrtvých; uřezali jim hlavy,” řekl Anselmo. “Byl jsem tam za šera.”

Robert Jordan přikývl. Pablo seděl s očima upřenýma na nádobu s vínem a nic neříkal. Obličej měl bez výrazu a jeho prasečí očka se upírala na mísu s vínem, jako by byl ještě nikdy žádnou mísu neviděl.

“Posaď se,” řekl Robert Jordan Anselmovi.

Stařec si sedl ke stolu na stoličku potaženou nevydělanou kůží, Robert Jordan sáhl pod stůl a vytáhl plochou láhev whisky, kterou dostal darem od Sorda. Byla ještě asi do poloviny plná. Robert Jordan natáhl přes stůl ruku pro hrnek, nalil do něho trochu whisky a přistrčil hrnek po stole k Anselmovi.

“Vypij to, dědo,” řekl.

Pablo sklouzl pohledem od nádoby s vínem k obličeji Anselma, který pil, a pak zase upřel pohled zpátky k nádobě s vínem.

Anselmo polykal whisky a v nose, v očích, v ústech cítil pálení a potom blažené, konejšivé teplo v žaludku. Otřel si ústa hřbetem ruky.

Pak se podíval na Roberta Jordana a řekl: “Mohl bys mi nalít ještě?”

“Proč ne?” řekl Robert Jordan a nalil mu z láhve ještě jednou, ale tentokrát mu hrnek podal, místo aby ho přistrčil.

Tentokrát to nepálilo, když Anselmo polykal, ale teplo bylo dvojnásob konejšivé. Působilo mu na duši tak příznivě, jako působí fyziologický roztok na člověka, který ztratil hodně krve.

Stařec se znovu zadíval na láhev.

“Zbytek je na zítřek,” řekl Robert Jordan. “Jak to vypadalo na silnici, dědo?”

“Byl tam velký provoz,” odpověděl Anselmo. “Mám všecko poznamenaný, jak jsi mi to ukázal. Teď za mě hlídá a dělá znamínka jedna ženská. Já za ní potom zajdu pro zprávu.”

“Neviděl jsi protitanková děla? Ta na gumových obručích a s dlouhými hlavněmi?”

“Viděl,” řekl Anselmo. “Po silnici přejely čtyři kamióny. Na každým bylo jedno takový dělo a hlavně byly zakrytý borovýma větvema. Na nákladních autech jelo s každým dělem šest vojáků.”

“Čtyři děla, říkáš?” zeptal se Robert Jordan.

“Čtyři,” řekl Anselmo. Ani se nepodíval do svých papírků.

“Pověz, co ještě jelo nahoru po silnici.”

Anselmo mu vykládal, co všechno viděl projíždět kolem sebe po silnici, a Robert Jordan si dělal poznámky. Anselmo mu to líčil od začátku a po pořádku, s tou obdivuhodnou pamětí lidí, kteří neumějí číst ani psát; během jeho vypravování natáhl Pablo (...)

(......)