Ernest Hemingway
překlad: Jiří Valja, Marie Fojtová

KOMU ZVONÍ HRANA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXXII

Tu noc bylo v Gaylordově hotelu v Madridě mnoho lidí. V krytém hotelovém průjezdu zastavilo auto, jehož reflektory byly natřeny modrou hlinkou, a vystoupil z něho malý muž v černých jezdeckých botách, šedivých jezdeckých kalhotách a v krátkém šedivém kabátě zapjatém až ke krku; při otevírání dvířek opětoval pozdrav obou strážných, kývl na tajného policistu, který seděl za stolem vrátného, a vstoupil do zdviže. Na židlích za dveřmi seděli dva strážní, na každé straně mramorové vstupní haly jeden, a když malý muž prošel kolem nich ke dveřím zdviže, jenom zvedli oči. Jejich povinností bylo ohmatat každému, koho neznali, boky, podpaží a zadní kapsy u kalhot a přesvědčit se, zdali příchozí u sebe nemá pistoli, a jestliže ji měl, musel ji nechat ve vrátnici. Ale malého muže v jezdeckých botách velmi dobře znali, a když kolem nich procházel, sotva zvedli oči.

Jeho byt v Gaylordově hotelu byl při jeho vstupu plný lidí. Lidé seděli, postávali a rozmlouvali jako v nějakém salónu a muži i ženy pili vodku, whisky se sodovkou a pivo z malých sklenic, do kterých se nalívalo z velikých džbánů. Čtyři muži byli v uniformě. Ostatní měli na sobě větrovky nebo kožené bundy a tři ze čtyř přítomných žen byly oblečeny v obyčejné vycházkové šaty, kdežto čtvrtá, která byla vychrtlá a tmavovlasá, měla na sobě jakousi střízlivou uniformu ženské milice a pod sukní jí byly vidět vysoké boty.

Když Karkov vstoupil do pokoje, zamířil ihned k ženě v uniformě, uklonil se jí a podal jí ruku. Byla to jeho manželka; řekl jí něco rusky, aby to nikdo neslyšel, a na chvilku mu zmizel z očí drzý výraz, který v nich byl při jeho vstupu do místnosti. Když spatřil mahagonově obarvené vlasy a milostně znuděný obličej urostlé dívky, která byla jeho milenkou, zasvitl v jeho očích znovu onen výraz a Karkov k ní přešel několika odměřenými kroky, uklonil se a podal jí ruku takovým způsobem, že se nedalo poznat, jestli tím neironizuje způsob, jakým pozdravil svou manželku. Když přecházel pokoj, jeho žena se za ním nedívala. Stála s vysokým hezkým španělským důstojníkem a rozmlouvali spolu rusky.

“Tvoje velká láska trochu tloustne,” říkal Karkov dívce. “Všichni naši hrdinové tloustnou tím víc, čím víc se blížíme druhému roku války.” Na muže, o kterém mluvil, však nepohlédl.

“Ty jsi tak šeredný, že bys žárlil i na ropuchu,” odpověděla mu dívka vesele. Mluvila německy: “Můžu se s tebou jet podívat na tu ofenzívu?”

“Ne. Žádná nebude.”

“Každý o tom ví,” řekla dívka. “Nebuď tak záhadný. Dolores tam jede. Pojedu s ní nebo s Carmen. Jede tam hodně lidí.”

“Jeď si s tím, kdo tě s sebou vezme,” odpověděl Karkov. “Ale já tě nevezmu.”

Potom se obrátil k dívce a vážně se zeptal: “Od koho to víš? Vyjádři se přesně.”

“Od Richarda,” odpověděla stejně vážně.

Karkov pokrčil rameny a nechal ji tam stát.

“Karkove,” zavolal na něho těžkomyslným hlasem muž střední postavy s popelavě masitým, povadlým obličejem, s naběhlými váčky pod očima a s odulým spodním rtem. (...)

(......)