Ernest Hemingway
překlad: Jiří Valja, Marie Fojtová

KOMU ZVONÍ HRANA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXXVII

Robert Jordan ležel s dívkou a pozoroval, jak mu na zápěstí plyne čas. Plynul zvolna, téměř nepozorovatelně, neboť to byly malé hodinky a na vteřinovou ručičku nebylo vidět. Ale jak pozoroval minutovou ručičku, poznal, že když se soustředí, může téměř sledovat její pohyb. Dívčina hlava mu spočívala pod bradou, a když Robert Jordan pohnul hlavou, aby se podíval na hodinky, ucítil na tváři její ostříhané vlasy, které byly tak hebké, ale tak živé a hedvábně vlnivé jako srst kuny, která se člověku zvedne při pohlazení pod rukou, když roztáhne čelisti pasti, kunu vyprostí, pak ji drží a hladí po srsti. Když se tváří dotkl Mariiných vlasů, sevřelo se mu hrdlo, a jak ji objímal pažemi, pronikala mu od hrdla do celého těla tupá bolest; hlavu měl skloněnou a oči těsně u hodinek, na kterých se ta kopinatá zářivá tříska zvolna sunula vzhůru po celé straně ciferníku. Teď už jasně rozeznával její pohyb a tiskl Marii k sobě, aby jej zpomalil. Nechtěl ji probudit, ale nedokázal ji v této poslední chvíli nechat na pokoji, a tak se jí dotkl za uchem rty, sunul je vzhůru po jejím krku, cítil na nich její hebkou pleť a měkký dotek jejích vlasů. Viděl, jak se ručička na hodinkách pohybuje, objal Marii pevněji a přejel jí špičkou jazyka po tváři až k ušnímu lalůčku a po těch půvabných závitech až k líbeznému pevnému hornímu okraji, a jazyk se mu chvěl. Cítil, jak to chvění proniká jeho tupou bolestí, a viděl, že ručička hodin stoupá v ostrém úhlu nahoru k plné hodině. Protože Maria spala dál, otočil jí hlavu a dotkl se svými rty jejích. Spočinuly na nich, sotva se dotýkajíce jejích úst, které byly ve spánku pevně sevřené, a měkce po nich přejel, přičemž cítil jejich lehký dotek. Otočil se k ní a cítil, jak se celé její dlouhé, pružné líbezné tělo zachvělo, a potom ze spánku vzdychla, a pak, ještě stále ve spánku, objala i ona jeho a potom už nespala, její rty se tiskly k jeho pevným, tvrdým a neodbytným rtům a on řekl: “Ale co ta bolest?”

A ona řekla: “Ne, už to nebolí.”

“Králíčku.”

“Ne, nemluv.”

“Králíčku můj.”

“Nemluv. Nemluv.”

Pak byli spolu tak, že ač se ručička hodinek, kterou teď neviděli, pohybovala, věděli, že nikoho z nich nemůže nikdy potkat nic, co nepotká toho druhého, a že je nemůže potkat nic většího, než je tohle; že tohle je všecko a že je to navždycky; tohle je všecko, co bylo, co je a co přijde, ať už je to cokoliv. Že teď mají to, čeho se jim nemělo dostat. Že to mají, že to měli a budou mít vždycky a že to mají teď, teď, teď. Ach, teď, teď, teď, to jediné teď, především teď a neexistuje jiné teď než ty a to teď je tvůj prorok. Teď a navždy teď. Budiž teď, teď, neboť neexistuje žádné jiné teď než teď. Ano, teď. Teď, prosím teď, jenom teď, nic jiného než právě toto teď, tam, kde jsi, kde jsem já a kde je ten druhý z nás, a není žádné proč, není vůbec žádné proč, jenom toto teď; a pořád a pořád a navždy, navždy teď, prosím, navždy teď, protože teď jsme navždy jedno teď; jsme jenom jedno, jedno, (...)

(......)