Ernest Hemingway
překlad: Jiří Valja, Marie Fojtová

KOMU ZVONÍ HRANA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXXIX

Šli potmě lesnatým kopcem k úzkému sedlu na vrcholu. Všichni nesli těžké náklady a stoupali pomalu. I koně měli na sedlech připevněné náklady.

“Kdyby bylo potřeba, tak náklady koním odřízneme,” řekla Pilar. “Ale jestli si ty věci budeme moct ponechat, můžeme si z nich zařídit nový tábor.”

“A co zbytek střeliva?” zeptal se Robert Jordan, když přivazovali rance.

“Je v těch sedlových brašnách.”

Robert Jordan cítil váhu těžkého tlumoku, kabát ho tížil na krku, protože měl plné kapsy granátů, pistole ho tížila na stehně a kapsy kalhot měl naduté, protože v nich měl zásobníky do samopalu. V ústech měl chuť kávy, v pravé ruce nesl samopal, levou ruku zvedl a vyhrnul si límec kabátu, aby ho řemeny tlumoku tolik netáhly.

“Inglés,” řekl Pablo, který šel těsně vedle něho tmou.

“Copak, kamaráde?”

“Lidi, co jsem přivedl, si myslí, že to dopadne dobře, protože bych je jinak nevodil,” řekl Pablo. “Neříkej nic, co by je z toho vyvedlo.”

“Dobře,” řekl Robert Jordan. “Tak udělejme všechno, aby to dobře dopadlo.”

“Mají pět koní, sabes?” řekl Pablo opatrně.

“Dobrá,” odpověděl Robert Jordan. “Necháme všechny koně pohromadě.”

“Dobrá,” řekl Pablo a pak už ani slovo.

Neřekl bych, že ses na té své cestě do Tarsu docela obrátil, starý příteli Pablo, pomyslel si Robert Jordan. Ne. Ten tvůj návrat byl už sám dost velký zázrak. Myslím, že nevznikne žádný problém, jestli tě máme prohlásit za svatého nebo ne.

“S těmi pěti vyřídím dolní strážnici stejně dobře, jako by ji byl vyřídil Sordo,” řekl Pablo. “Přeřežu telefonní vedení a ustoupím na most, jak jsme se dohodli.”

Tohle všechno jsme probrali před deseti minutami, pomyslel si Robert Jordan. Rád bych věděl, proč s tím teď -

“Možná že se do toho Gredosu dostaneme,” řekl Pablo. “Opravdu, moc jsem o tom přemýšlel.”

Mám dojem, že ti v posledních pěti minutách znova bleskl hlavou nějaký nápad, řekl si Robert Jordan. Zase jsi měl nějaké zjevení. Ale nepřesvědčíš mě, že mě přitom rád vidíš. Ne, Pablo. Nechtěj na mně, abych ti nějak moc věřil.

Od chvíle, co Pablo přišel do jeskyně a řekl, že přivádí pět mužů, bylo Robertu Jordanovi čím dál lépe. Tím, že se Pablo objevil, ztratila celá akce rys tragédie, rys, kterého, jak se zdálo, nabývala už od toho sněhu, a Robert Jordan od Pablova návratu neměl sice pocit, že se jeho osud obrátil, neboť na osud nevěřil, ale že se celá věc obrátila k lepšímu a že se teď může podařit. Místo toho aby s jistotou cítil, že se věc nezdaří, cítil, jak v něm sílí důvěra, jako když se začíná plnit pneumatika, do které se zvolna pumpuje vzduch. Zpočátku v tom byl jenom nepatrný rozdíl, ačkoli se dal přesně určit začátek, jako když se začne pumpovat a gumová trubice trochu popoleze, ale teď už to stoupalo tak vytrvale jako příliv nebo míza ve stromu, a pak už začal Robert Jordan pociťovat první počáteční zlom zlých předtuch, který před akcí často ohlašuje proměnu v pocit opravdového štěstí.

Tohle by největší dar, jakého se mu dostalo, (...)

(......)