Ernest Hemingway
překlad: Jiří Valja, Marie Fojtová

KOMU ZVONÍ HRANA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA VII

Spal ve spacím pytli a zdálo se mu, že už spí dlouho. Spací pytel měl rozprostřený po lesní půdě ve skalním závětří poblíž ústí jeskyně, a jak se ve spánku převrátil, převalil se na pistoli, kterou měl přivázanou šňůrou k zápěstí a která mu ležela po boku pod přikrývkou, když usínal se zmoženými rameny a zády, s unavenýma nohama a se svaly přepjatými únavou, takže mu půda připadala měkká a už jen to, že si mohl pod flanelovou podšívkou ve spacím pytli protáhnout unaveně tělo, byla rozkoš. Když se probudil, nevěděl, kde je, pak si to uvědomil, vytáhl pistoli zpod boku, celý šťastný se protáhl a uvelebil se k dalšímu spánku, ruku položenou na polštáři, který tvořily jeho šaty, pečlivě ovinuté kolem střevíců s provazovými podešvemi. Objímal polštář jednou rukou.

Pak ucítil na rameni její ruku, hbitě se otočil a pravou rukou sevřel ve spacím pytli pistoli.

“Ach, to jsi ty,” řekl, pustil pistoli, natáhl obě paže vzhůru a stáhl ji k sobě. Jak ji objímal pažemi, cítil, že se dívka chvěje.

“Vlez dovnitř,” řekl tiše. “Venku je zima.”

“Ne. Nesmím.”

“Vlez dovnitř,” řekl. “A pak teprve o tom můžeme hovořit.”

Třásla se a on ji jednou rukou držel za zápěstí a druhou paží ji zlehka objímal. Měla odvrácenou hlavu.

“Vlez dovnitř, králíčku,” řekl a políbil ji vzadu na šíji.

“Já se bojím.”

“Ne. Neboj se. Vlez dovnitř.”

“Jak?”

“Prostě sem vklouzni. Je tu hodně místa. Chceš, pomůžu ti?”

“Ne,” odpověděla a najednou byla ve spacím pytli a on ji k sobě tiskl a pokoušel se ji políbit na rty a ona bořila obličej do polštáře ze šatstva, ale přitom ho pevně objímala pažemi kolem krku. Pak ucítil, jak jí paže povolují a jak se mu v náručí zase začíná chvět.

“Ne,” řekl a zasmál se. “Neboj se. To je pistole.”

Zvedl pistoli a strčil ji za záda.

“Já se stydím,” řekla s odvráceným obličejem.

“Ne. Nesmíš se stydět. No tak. No.”

“Ne, já nesmím. Já se stydím a mám strach.

“Ne. Ty můj králíčku. Prosím tě.”

“Já nesmím. Co když mě nemiluješ?”

“Miluju tě.”

“Já tě miluju. Já tě tak miluju. Polož mi ruku na hlavu,” řekla, odvrácená od něho a s tváří ještě zabořenou do polštáře. Položil jí ruku na hlavu a pohladil ji a pak najednou nebyla už její tvář na polštáři a ona mu ležela v náručí, přitisknutá k němu celým tělem, tvář na jeho tváři, a plakala.

Držel ji bez hnutí těsně u sebe, cítil celou délku toho dlouhého mladého těla, hladil ji po hlavě a líbal vlhkou sláň jejích očí, a jak plakala, cítil skrz košili, kterou měla na sobě, dotek oblých ňader s pevnými hroty.

“Já neumím líbat,” řekla. “Nevím, jak se to dělá.”

“Vždyť mě nemusíš líbat.”

“Ano. Musím tě líbat. Musím všecko.”

“Nic nemusíš. Je nám dobře. Ale máš toho moc na sobě.”

“Co mám dělat?”

“Já ti pomůžu.”

“Je to takhle lepší?”

“Ano. O moc lepší. Není ti takhle líp?”

“Ano. O moc líp. A můžu jít s tebou, jak říkala Pilar?”

“Ano.”

“Ale ne do nějakého útulku. S tebou.”

“Ne, do útulku.”

“Ne. Ne. Ne. Půjdu s tebou a budu tvá žena.”

(...)

(......)