Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KNIHA DRUHÁ

KAPITOLA XIII

V Miláně jsme byli časně ráno a vyložili nás v překladišti. Do Americké nemocnice mě odvezla ambulance. Když jsem ležel na nosítkách v ambulanci, nemohl jsem říct, kterou čtvrtí města projíždíme, ale pak vyložili nosítka a já uviděl tržiště a otevřenou vinárnu, kde zametala nějaká dívka. Ulici právě kropili a byla cítit časným jitrem. Položili nosítka na zem a šli dovnitř. Objevili se s vrátným. Měl šedivé kníry, na hlavě portýrskou Čepici a byl bez kabátu.

Nosítka se nemohla vejít do výtahu a nosiči s vrátným se pustili do diskuse, jestli je lepší zvednout mě s nosítek a jet nahoru výtahem, nebo vynést nosítka po schodech. Poslouchal jsem jejich diskusi. Rozhodli se pro výtah. Zdvihli mě s nosítek. „Pozor,“ řekl jsem. „Jen opatrně.“

Ve výtahu bylo málo místa, a jak mi ohnuli nohy, začalo mě to šeredně bolet. „Narovnejte mi nohy,“ řekl jsem.

„Nejde to, signor tenente. Není kam.“ Muž, který to řekl, mě objímal a já objímal okolo krku jeho. Dýchal mi do obličeje kovový zápach česneku a červeného vína.

„Drž ho s citem,“ řekl druhý muž.

„Vole, copak ho nedržím?“

„Drž ho s citem, povídám,“ opakoval muž, který mě nesl za nohy.

Díval jsem se, jak zavírají dveře výtahu, zatahují ochrannou mřížku a jak vrátný mačká knoflík do čtvrtého poschodí. Vrátný vypadal starostlivě. Výtah jel pomalu nahoru.

„Nejsem moc těžký?“ zeptal jsem se muže s česnekem.

„To nic,“ řekl. Potil se na obličeji a dýchal chrochtavě. Výtah pomalu a vytrvale stoupal a pak se zastavil. Muž, který mě držel za nohy, otevřel dveře a vystoupil. Octli jsme se na nějakém balkoně. Byla tu řada dveří s mosaznými klikami. Muž, který nesl nohy, zmáčkl knoflík zvonku. Slyšeli jsme ho zvonit za dveřmi. Nikdo nepřicházel. Potom přišel po schodech vrátný.

„Kde vězí všichni?“ ptali se nosiči. „Nevím,“ řekl vrátný. „Spí dole.“

„Tak někoho sežeň.“

Vrátný zazvonil, pak zaklepal na dveře, pak otevřel a vešel dovnitř. Když se vrátil, byla s ním starší žena v brýlích. Měla uvolněný a ne moc upravený účes a byla v uniformě ošetřovatelky.

„Nerozumím,“ řekla. „Italsky nerozumím.“

„Umím anglicky,“ řekl jsem. „Chtějí mě někam uložit.“

„Nemáme přichystaný ani jeden pokoj. Nečekali jsme žádného pacienta.“ Zajela si do vlasů a podívala se na mě krátkozrakýma očima.

„Ukažte jim nějaký pokoj, kam mě mají položit. To je jedno který.“

„Když já nevím,“ řekla. „Žádného pacienta jsme nečekali. Nemůžu vás prostě jen tak někam položit.“

„Mně je to jedno, kam mě dáte,“ řekl jsem. Potom vrátnému italsky: „Podívejte se po nějakém prázdném pokoji.“

„Prázdné jsou všechny,“ řekl vrátný. „Vy jste první pacient.“ Držel čepici v ruce a hleděl na postarší sestru.

„Pro Krista Pána, odneste mě někam do pokoje.“ Jak jsem měl nohy ohnuté, bolest byla pořád větší a větší a já cítil, jak mi jezdí v kosti sem a tam. Vrátný zmizel ve dveřích, šedovlasá žena za ním, potom vyběhl ven. „Pojďte se mnou,“ řekl. Nesli mě dlouhou chodbou a do pokoje se (...)

(......)