Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XIV

Když jsem se vzbudil, bylo v pokoji jasné sluneční světlo. Myslel jsem, že jsem zpátky na frontě, a protáhl jsem se v posteli. Zabolely mě nohy a podíval jsem se na ně, byly dosud ve špinavých obvazech a při pohledu na ně jsem si uvědomil, kde jsem. Sáhl jsem po šňůře zvonku a zmáčkl jsem knoflík. Slyšel jsem ho bzučet vzadu na chodbě a potom něčí kroky na gumových podešvích, které se blížily chodbou. Byla to slečna Gageová a v jasném slunečním světle vypadala trochu starší a ne tak hezká.

„Dobré jitro,“ řekla. „Vyspal jste se dobře?“

„Děkuji vám, ano,“ řekl jsem. „Mohl by mě někdo oholit?“

„Šla jsem se na vás podívat a vy jste spal a měl jste v posteli tohle.“ Otevřela skříň a zvedla láhev od vermouthu. Byla skoro prázdná. „Tu druhou láhev, co byla pod postelí, jsem dala taky sem,“ řekla. „Proč jste si mi neřekl o sklenici?“

„Myslel jsem si, že byste mi to možná nedovolila.“

„Byla bych se napila s vámi.“

„Vy jste skvělá.“

„Nedělá vám to dobře, pít sám,“ řekla. „To nesmíte.“

„Tak ne.“

„Přijela vaše přítelkyně slečna Barkleyová,“ řekla.

„Opravdu?“

„Ano. Mně se nelíbí.“

„Bude se vám líbit. Je strašně milá.“

Potřásla hlavou. „Samozřejmě, že je milá. Mohl byste se trošičku převalit na tuhle stranu? Výborně. Dám vás do pořádku na snídani.“ Umyla mě hadříkem a mýdlem a teplou vodou. „Nadzvedněte se,“ řekla. „Výborně.“

„Mohl by před snídaní přijít holič?“

„Pošlu pro něho vrátného.“ Odběhla a vrátila se. „Už pro něho šel,“ řekla a namočila hadřík v misce s vodou.

Holič přišel s vrátným. Byl to asi padesátník s nakrouceným knírem. Slečna Gageová se mnou byla hotova a odešla a holič mě namydlil a začal mě holit. Byl velmi vážný a zdržoval se řeči.

„Co se děje? Copak nevíte žádné novinky?“ zeptal jsem se.

„Jaké novinky?“

„Jakékoliv. Co se stalo ve městě?“

„Je válečná doba,“ řekl. „Nepřítel naslouchá všude.“ Podíval jsem se na něho. „Nehýbejte se, prosím,“ řekl a holil mě dál. „Nic nepovím.“

„Co je vám?“ zeptal jsem se.

„Jsem Ital. Nebudu se dorozumívat s nepřítelem.“

Nechal jsem ho při tom. Jestli je blázen, čím dřív se dostanu zpod jeho břitvy, tím líp. Jednu chvíli jsem se pokusil dobře si ho prohlédnout. „Mějte se na pozoru,“ řekl. „Břitva je ostrá.“ Když byl hotov, zaplatil jsem mu a dal jsem mu půl liry zpropitného. On mi drobné vrátil.

„Nechci. Na frontě nejsem, ale Ital jsem.“

„Tak koukejte sakra zmizet.“

„S vaším dovolením,“ řekl a zabalil své břitvy do novin. Odešel a na stolku u postele nechal pět měďáků.

Zazvonil jsem. Přišla slečna Gageová. „Prosím vás, řekla byste vrátnému, aby sem přišel?“

„Prosím.“

Vrátný přišel. Dělal, co mohl, aby se nesmál. „Ten holič je praštěný?“

„Ne, signorino. Spletl se. On dobře neslyší a myslel si, že jsem říkal, že jste rakouský důstojník.“

„Aha,“ řekl jsem.

„Cha, cha, cha,“ smál se vrátný. „Ale byla s ním legrace. Jestli se hne, říkal, já ho –“ Přejel si ukazováčkem přes krk.

„Cha, cha, cha,“ dělal, co mohl, aby se (...)

(......)