Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XVII

Když jsem se po operaci probudil, nebylo po mně. To se přitom člověku nestane. Oni ho jenom zadusí. Není to jako umřít, je to jen chemické udušení, takže člověk necítí, a potom mu je úplně, jako kdyby byl opilý, až na to, že když zvrací, jde z něho jenom, žaludeční šťáva a neudělá se mu líp. V nohou postele jsem viděl pytlíky s pískem.

Visely na trubkách, které čouhaly ze sádrového obvazu. Za chvilku jsem uviděl slečnu Gageovou a ta řekla: „Jak je vám?“

„Lip,“ řekl jsem.

„To koleno vám spravil nádherně.“

„Jak dlouho to trvalo?“

„Dvě a půl hodiny.“

„Nevykládal jsem nějaké hlouposti?“

„Vůbec nic. Nemluvte. Buďte hezky zticha.“ Udělalo se mi špatně a Catherine měla pravdu. Bylo mi úplně jedno, kdo má noční službu.

Teď leželi v nemocnici ještě tři pacienti, hubený chlapec od Červeného kříže z Georgie, který měl malarii, hezký chlapec, taky hubený, z New Yorku s malarii a se žloutenkou a skvělý chlapec, který si chtěl na památku odšroubovat zapalovač z granátšrapnelu. To byl šrapnel, jaký používali Rakušani v horách, se zapalovačem, který po výbuchu odlétl a explodoval při doteku.

Sestry měly Catherine Barkleyovou moc rády, protože byla ochotna brát si věčně noční službu. Malarioví pacienti jí dali jen docela málo práce; chlapec, který odšrouboval zapalovač, byl náš přítel a nikdy v noci nezvonil, když to nebylo opravdu nutné, ale mezi chvílemi, kdy pracovala, jsme byli spolu. Velice jsem ji miloval a ona milovala mě.

Spal jsem ve dne a přes den jsme si psali lístečky a posílali si je po Fergusonové. Fergusonová byla správné děvče.

Nedozvěděl jsem se o ní nikdy nic, jenom to, že má bratra u Padesáté druhé divise a jiného bratra v Mezopotamii a že je na Catherine Barkleyovou velice hodná.

„Půjdete nám na svatbu, Fergy?“ řekl jsem jí jednou.

„Vy se nevezmete.“

„Vezmeme.“

„Kdepak. Nevezmete.“

„Proč ne?“

„Protože dřív se poperete.“

„My se nikdy nepereme.“

„To ještě přijde.“

„My se nepereme.“

„Tak tedy umřete. Bud se budete prát, nebo umřete. Tak je to vždycky. Lidé se nikdy neberou.“ Chtěl jsem ji vzít za ruku. „Nechte mě být,“ řekla. „Já nepláču. Možná, že to s vámi dopadne dobře, s vámi dvěma. Ale dejte pozor, ať ji nepřivedete do neštěstí. Jen si to zkuste, přivést ji do neštěstí, a já vás zabiju.“

„Nepřivedu ji do neštěstí.“

„No, ale radši dejte pozor. Doufám, že to s vámi dobře dopadne. Teď se máte hezky.“

„Máme se skvěle.“

„Tak jen se nepoperte a nepřiveďte ji do neštěstí.“

„Nepřivedu.“

„Pamatujte na to a dejte si pozor. Nechci, aby měla na krku nějakou válečnou vzpomínku v peřince.“

„Vy jste skvělé děvče, Fergy.“

„Nejsem. Jen se nepokoušejte skládat mi poklony. Co dělá noha?“

„Má se výborně.“

„A co hlava?“ Dotkla se mi prsty temene hlavy. Bylo citlivé jako přelezená noha. „Vůbec (...)

(......)