Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XVIII

To léto jsme se měli nádherně. Když jsem už mohl ven, jezdili jsme v kočárku parkem. Pamatuji se na ten kočárek: kůň kráčí pomalu a vysoko vpředu jsou záda kočího s lesklým cylindrem a Catherine Barkleyová sedí vedle mě. Když jsme dovolili rukám, aby se jedna druhé dotkly, aby se jenom hřbetem jedna druhé trochu dotkly, oba nás to vzrušilo. Potom, když jsem už mohl popocházet na berlách, chodili jsme na oběd k Biffimu nebo do Gran Italia a sedali jsme si ke stolkům venku na gallerii. Číšníci spěchali sem tam, kolem proudili lidé, na ubrusech byly svíčky se stínitky, a když jsme se ustanovili na tom, že se nám nejlíp líbí v Gran Italia, vrchní číšník George nám tam reservoval stůl. Byl to skvělý číšník, nechávali jsme ho, aby vybíral jídla za nás, a mezitím jsme se dívali po lidech a na prostornou gallerii v soumraku a jeden na druhého. Pili jsme hořké bílé capri z kbelíku s ledem, ačkoliv jsme ochutnali mnoho jiných vín, fresa, barbera a sladká bílá vína. Neměli tam žádného specialistu na víno, protože byla válka, a když jsem se ptal na taková vína jako fresa, George se zahanbeně usmíval.

„Jen si představte, že je na světě země, kde se vyrábí víno proto, že má chuť jako jahody,“ řekl.

„Proč ne?“ zeptala se Catherine. „Zní to úžasně.“

„Zkuste ho ochutnat, milostivá,“ řekl George, „jestli si přejete. Ale pro tenente přinesu radši lahvičku mergauxského.“

„Já ho taky ochutnám, George.“

„To bych vám nedoporučoval, pane. Nemá to chuť ani jako jahody.“

„Třeba má,“ řekla Catherine. „Bylo by to skvělé, kdyby mělo.“

„Přinesu ho,“ řekl George, „a až bude mít milostivá dost, zase ho odnesu.“ To víno za moc nestálo. Jak George říkal, nemělo chuť ani jako jahody. Vrátili jsme se ke capri. Jednou večer mi došly peníze a George mi půjčil sto lir. „To nestojí za řeč, tenente,“ řekl. „Já vím, jak to je. To já znám, jak člověku vyschne v kapsách. Kdybyste vy nebo milostivá někdy potřebovali peníze, mám vždycky peněz dost.“ Po večeři jsme šli pomalu gallerii, kolem ostatních restaurací a krámů se spuštěnými plechovými roletami a zastavili jsme se vždycky v malém podniku, kde prodávali obložené chlebíčky: šunkové a salátové chlebíčky, chlebíčky s ančovičkami z malinkých osmahlých rohlíčků s polevou a dlouhé jen asi jako prst. Hodily se k jídlu v noci, když jsme měli hlad. Pak jsme nastoupili do otevřeného kočáru před gallerii přímo proti katedrále a odjeli jsme do nemocnice. Ze dveří nemocnice vyšel vrátný, aby mi pomohl s berlemi. Zaplatil jsem drožkáři a pak jsme jeli výtahem nahoru. Catherine vystoupila v dolejším poschodí, kde bydlely ošetřovatelky, a já jel dál a šel jsem o berlích chodbou k svému pokoji. Někdy jsem se odstrojil a vlezl do postele, někdy jsem zůstal sedět na balkoně, s nohou na druhé židli, a díval jsem se, jak nad střechami létají vlaštovky, a čekal jsem na Catherine. Když se objevila, bylo to, jako kdyby se vracela z daleké cesty, šel jsem s ní o berlích chodbou a nesl jsem misky a před každými (...)

(......)