Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXIII

Ten večer, kdy jsem se měl vrátit na frontu, poslal jsem vrátného na nádraží, aby mi obsadil místo ve vlaku, až přijede z Turína. Vlak měl odejet o půlnoci. Byl vypravován z Turína, do Milána dorazil v půl jedenácté večer a čekal ve stanici až do odjezdu. Člověk tam musel jít hned, jak vlak přijel, aby dostal místo. Vrátný si s sebou vzal kamaráda, střelce ze strojní pušky na dovolené, který pracoval u krejčího, a byl si jist, že ve dvou se jim podaří místo udržet. Dal jsem jím peníze na peronní lístek a oni mi vzali zavazadla. Skládala se z velkého ruksaku a ze dvou brašen.

V nemocnici jsem se rozloučil asi v pět hodin a šel jsem pryč. Vrátný měl moje zavazadla ve své budce a já mu řekl, že budu na nádraží něco před půlnocí. Jeho manželka mě titulovala „Signorino“ a plakala. Otřela si dlaní oči, podala mi ruku a hned začala zase plakat. Poplácal jsem ji po zádech a ona se dala znova do pláče. Spravovala mi prádlo a byla to maličká, zavalitá, bělovlasá žena se šťastným úsměvem v obličeji. Když plakala, obličej se jí rozpadl na kusy. Šel jsem na roh, kde byla vinárna, a čekal jsem uvnitř a vyhlížel jsem z okna. Venku bylo tma a chladno a mlhavo. Zaplatil jsem kávu a grappu a díval jsem se, jak lidé chodí kolem ve světle z okna. Uviděl jsem Catherine a zaťukal jsem na okno. Rozhlédla se, uviděla mě a usmála se a já vyšel ven a přidal jsem se k ní. Měla na sobě tmavomodrou pláštěnku a měkký plstěný klobouk. Šli jsme spolu po chodníku kolem vináren, potom přes tržiště a ulicí nahoru a pod obloukem na náměstí s katedrálou. Byly tu kolejnice pouliční dráhy a za nimi byla katedrála. V mlze byla mokrá a bílá. Přešli jsme přes koleje tramvaje. Nalevo byly krámy, jejich výklady zářily, a vchod do gallerie. Na náměstí byla hustá mlha, a když jsme přišli těsně ke katedrále, byla velmi obrovská a kámen byl vlhký.

„Chceš jít dovnitř?“

„Ne,“ řekla Catherine. Šli jsme dál. Ve stínu jednoho kamenného podpěrného pilíře stál voják s děvčetem a my jsme prošli kolem nich. Stáli přitisknuti na kámen a on přes ni přehodil svou pláštěnku. „Ti jsou jako my,“ řekl jsem.

„Nikdo není jako my,“ řekla Catherine. Ale nemyslela to v tom šťastném smyslu.

„Přál bych jim, aby měli kam jít.“

„Možná, že by to pro ně ani nebylo dobře.“

„Já nevím. Každý by měl mít kam jít.“

„Mají katedrálu,“ řekla Catherine. Už jsme byli za ní. Přešli jsme vzdálený konec náměstí a podívali jsme se zpátky na katedrálu. V mlze byla krásná. Stáli jsme před obchodem s koženým zbožím. Ve výkladě byly jezdecké boty, batoh a lyžařské boty. Každý předmět byl vystaven zvlášť, jako vzorek: batoh uprostřed, jezdecké boty na jedné straně a lyžařské na druhé. Kůže byla tmavá a olejově se leskla, jako oježděné sedlo. Elektrické světlo se jasně odráželo na matně naolejované kůži.

„Někdy si zalyžujeme.“

„Za dva měsíce se začne lyžovat v Múrren,“ řekla Catherine.

„Pojedeme tam.“

„Tak dobře,“ řekla. Šli jsme ještě kolem jiných výkladů a zahnuli jsme do postranní (...)

(......)