Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXIV

Dolů jsme šli po schodech, místo abychom jeli výtahem. Koberec byl na schodech prošlapaný. Za večeři jsem zaplatil, když ji přinesli, a číšník, který s ní přišel, seděl na židli blízko vchodu. Vyskočil a poklonil se a já s ním zašel do přístěnku a zaplatil jsem účet za pokoj. Ředitel se na mě pamatoval jako na přítele a nechtěl platit předem, ale když šel spát, pamatoval na to, aby u dveří umístil číšníka pro případ, že bych hodlal zmizet bez placení. Podle všeho se mu to stávalo; i s přáteli. Za války má člověk tolik přátel.

Poručil jsem číšníkovi, aby nám sehnal kočár, a on sebral Catherinin balíček, který jsem nesl, a odešel ven s deštníkem. Oknem jsme viděli, jak jde venku v dešti přes ulici. Stáli jsme v přístěnku a dívali jsme se z okna.

„Jak ti je, Cat?“

„Jsem ospalá.“

„Já mám dojem, že jsem dutý, a mám hlad.“

„Vzal sis něco k jídlu?“

„Ano, do brašny.“

Viděl jsem, jak kočár přijíždí. Zastavil, kůň měl v dešti svěšenou hlavu, číšník vystoupil, otevřel deštník a vyrazil k hotelu. Setkali jsme se s ním ve vchodu a šli jsme po mokrém chodníku pod deštníkem ke kočáru u kraje jízdní dráhy. V kanále proudila voda.

„Balíček máte na sedadle,“ řekl číšník. Zůstal stát s deštníkem, dokud jsme nenastoupili a dokud ode mě nedostal zpropitné.

„Uctivé díky. Příjemnou cestu přeji,“ řekl. Drožkář zatáhl za opratě a kůň se dal do kroku. Číšník se pod deštníkem otočil a šel k hotelu. Jeli jsme ulicí, zahnuli jsme doleva, potom jsme zajeli doprava před nádraží. Tam stáli pod lampou, právě mimo dosah deště, dva carabinieri. Světlo jim padalo na klobouky. Proti světlu z nádraží lil se déšť v čisté a průhledné cloně. Zpod stříšky před nádražím se vynořil nosič a v dešti se hrbil.

„Ne,“ řekl jsem. „Díky. Nepotřebuju tě.“

Vrátil se pod ochranu podloubí. Obrátil jsem se ke Catherine. Pod plachtou kočáru byl její obličej ve stínu.

„Budeme si muset dát sbohem.“

„Nemůžu dovnitř?“

„Ne. Sbohem, Cat.“

„Řekneš mu, aby jel do nemocnice?“

„Ano.“

Dal jsem kočímu adresu, kam má jet. Přikývl. – „Sbohem,“ řekl jsem. „Dej na sebe dobrý pozor a taky na malou Catherine.“

„Sbohem, miláčku.“

„Sbohem,“ řekl jsem. Vystoupil jsem do deště a kočár se dal do pohybu. Catherine se vyklonila a ve světle jsem uviděl její obličej. Usmála se a zamávala. Kočár odjížděl po ulici; Catherine ukázala na podloubí. Pochopil jsem, že chce, abych se schoval před deštěm. Šel jsem tam, zastavil jsem se a hleděl jsem za kočárem, dokud nezahnul za roh.

Pak jsem prošel nádražím a podchodem k vlaku.

Vrátný stál na nástupišti a vyhlížel mě. Vylezl jsem za ním do vlaku a protlačil jsem se mezi lidmi a chodbičkou a dvířky do obsazeného kupé, kde v rohu seděl střelec ze strojní pušky. Můj batoh a brašny ležely nad ním na polici pro zavazadla. V chodbičce stála spousta vojáků, a když (...)

(......)