Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KNIHA TŘETÍ

KAPITOLA XXV

Ted na podzim byly stromy holé a cesty plné bláta. Do Gorizie jsem jel z Udine na nákladním autu. Cestou jsme potkávali jiná nákladní auta a já se díval na krajinu. Moruše byly holé a pole hnědá. Na silnici leželo mokré uvadlé listí se stromořadí holých stromů a pracovali tam muži, kteří zaváželi rozjezděnou vozovku štěrkem z hromádek u silnice mezi stromy. Viděli jsme město a nad ním mlhu, která zakrývala hory. Jeli jsme přes řeku a já viděl, že je rozvodněná. V horách zřejmě pršelo. Do města jsme vjížděli okolo továren a potom okolo domů a vil a všiml jsem si, že dělostřeleckými zásahy je teď pobouráno mnohem více domů. V úzké ulici jsme potkali ambulanci britského Červeného kříže. Řidič měl na hlavě čepici a obličej vyhublýi a velice opálený. Neznal jsem ho. Na náměstí před radnicí jsem slezl s nákladního auta; řidič mi podal batoh, dal jsem si ho na záda, přehodil jsem si obě brašny přes rameno a šel jsem k naší vile. Nebylo mi, jako kdybych se vracel domů.

Sel jsem po vlhké vyštěrkované vozovce a díval jsem se na vilu mezi stromy. Okna byla všechna zavřená, ale dveře byly otevřeny. Vstoupil jsem dovnitř a našel jsem majora, jak sedí u stolu v holé světnici s mapami a listy papíru popsanými strojem na stěnách.

„Buďte zdráv,“ řekl. „Jak se máte?“ Vypadal starší a vyschlejší.

„Dobře,“ řekl jsem. „Co je nového?“

„Už je po všem,“ řekl. „Shoďte to se sebe a posaďte se.“ Položil jsem tlumok a obě brašny na podlahu a čepici na tlumok. Od stěny jsem si přinesl židli a usadil jsem se u psacího stolu.

„Léto jsme měli ošklivé,“ řekl major. „Už jste zas při síle?“

„Jsem.“

„Dostal jste vůbec ta vyznamenání?“

„Ano. Všechno v pořádku došlo. Děkuji vám velice.“

„Ukažte.“

Rozhrnul jsem pláštěnku, aby viděl obě stužky.

„Dostal jste krabičky s medailemi?“

„Ne. Jenom dekrety.“

„Krabičky dojdou později. To trvá déle.“

„Co chcete, abych dělal?“

„Všechny vozy jsou pryč. Šest je jich nahoře na severu u Caporetta. Znáte Caporetto?“

„Ano,“ řekl jsem. Pamatoval jsem se na ně jako na malé bílé městečko s campanilou v údolí. Bylo to čisté městečko a na náměstí byla hezká kašna.

„Tam mají základnu. Máme teď mnoho nemocných. Bojovat se přestalo.“

„Kde jsou ostatní?“

„Dva jsou nahoře v horách a čtyři ještě pořád na Bainsizze. Ostatní dvě ambulanční jednotky jsou v Carsu u třetí armády.“

„Co budete chtít, abych dělal?“

„Můžete jít převzít ty čtyři vozy na Bainsizze, jestli se vám to hodí. Gino už tam je moc dlouho. Vy jste to tam neviděl, že ne?“

„Ne.“

„Bylo to šeredné. Ztratili jsme tři vozy.“

„Slyšel jsem o tom.“

„Ano, Rinaldi vám psal.“

„Kde je Rinaldi?“

„Tady v nemocnici. Má toho za celé to léto a podzim právě dost.“

„To věřím.“

„Bylo to šeredné,“ řekl major. „Nevěřil byste, jak šeredné to bylo. Leckdy jsem si myslel, jaké jste měl štěstí, že vás to trefilo právě včas.“

„Já vím, že jsem měl.“

„Napřesrok to bude ještě horší,“ řekl major. „Možná, že podniknou (...)

(......)