Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA III

Když jsem se vrátil na frontu, bydleli jsme pořád ještě v tom městě. V kraji kolem bylo mnohem víc děl a přišlo jaro. Pole se zazelenala a na vinných keřích rašila drobná zeleň, na stromech podél silnice se objevily malé lístečky a od moře vál svěží vánek. Uviděl jsem město s kopcem a se starým zámkem nahoře v proláklině mezi kopci na pozadí hor, hnědých hor s trochou zeleně na stráních. Ve městě bylo víc děl, bylo tu několik nových lazaretů, tu a tam potkal člověk na ulici nějakého Angličana nebo někdy i Angličanku a několik dalších domů mělo dělostřelecký zásah. Bylo teplo a jako na jaře, šel jsem alejí stromů a hřálo mě slunce, které se opíralo do zdi, a zjistil jsem, že bydlíme pořád ve stejném domě a že všechno vypadá přesně tak, jako když jsem odjížděl. Dveře byly dokořán, venku na sluníčku seděl na lavici nějaký voják, u postranního vchodu čekala ambulance a za dveřmi, když jsem vstoupil dovnitř, to páchlo mramorovou podlahou a nemocnicí. Všechno bylo, jako když jsem odjížděl, až na to, že teď bylo jaro.

Podíval jsem se dveřmi do velké místnosti a viděl jsem, že major sedí za svým psacím stolem, okno má otevřené a do místnosti proudí sluneční světlo. Nezahlédl mě a já nevěděl, jestli mám jít dovnitř a hlásit se mu nebo jestli mám jít nejdřív nahoru a dát se do pořádku. Rozhodl jsem se, že půjdu nahoru.

Pokoj, o který jsem se dělil s poručíkem Rinaldim, měl okno na dvůr. Okno bylo otevřené, postel jsem měl čistě povlečenou a moje věci visely na stěně, plynová maska v podlouhlém plechovém pouzdru a na stejném kolíku ocelová helmice. U nohou postele stál můj nízký kufřík, na kufříku byly mé zimní boty a jejich kůže se leskla olejem.

Má rakouská ostřelovačská kulovnice s namodralou osmihrannou hlavní a báječnou pažbou schiitzen z tmavého ořechového dřeva s lícnicemi visela nad oběma postelemi. Dalekohled, který k ní patřil, byl, jak jsem si vzpomněl, zamčen v kufru. Na druhé posteli spal poručík Rinaldi. Jakmile mě uslyšel, probudil se a sedl si.

„Ciaó!“ řekl. „Jak ses měl?“

„Báječně.“

Potřásli jsme si rukama a on mě objal okolo krku a políbil mě.

„Uf,“ řekl jsem.

„Jsi špinavý,“ řekl. „Měl by ses umýt. Kde jsi byl a co jsi dělal? Hned mi všechno pověz.“

„Byl jsem všude. Milán, Florencie, Řím, Neapol, Villa San Giovanni, Messina, Taormina –“

„Mluvíš jako jízdní řád. Prožil jsi nějaké krásné dobrodružství?“

„Ano.“

„Kde?“

„Milano, Firenze, Roma, Napoli –“

„To stačí. Řekni mi, které bylo opravdu nejlepší.“

„To v Miláně.“

„To proto, že bylo první. Kde ses s ní seznámil? V Cově? Kam jste šli? Jaké to bylo? Honem mi všechno řekni.

Zůstal jsi u ní celou noc?“

„Ano.“

„To nic není. My tu teď máme krásné slečny. Nové slečny, ještě nikdy nebyly na frontě.“

„No to je ohromné.“

„Ty mi nevěříš? Hned teď odpoledne tam půjdeme a budeš koukat. A ve městě máme krásné Angličanky. Jsem teď zamilovaný do slečny Barkleyové. Vezmu tě s sebou na návštěvu. Asi se se slečnou Barkleyovou ožením.“

(...)

(......)