Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA IV

Ráno mě probudila baterie v sousední zahradě a já viděl, že oknem svítí dovnitř slunce, a vstal jsem z postele. Šel jsem k oknu a podíval jsem se ven. Pěšiny vysypané štěrkem byly vlhké a na trávě lpěly kapičky rosy. Baterie vypálila dvakrát a po každé se přihnala vzduchová vlna jako úder pěstí, zatřásla oknem a zatřepala mi pyžamem na prsou. Děla jsem vidět nemohl, ale zřejmě nám pálila přímo přes hlavu. Byla to otrava, že je tu máme, ale mohli jsme být rádi, že nejsou větší. Když jsem se podíval na zahradu, zaslechl jsem, jak se po silnici rozjíždí nákladní auto.

Oblékl jsem se, šel jsem dolů, napil se kávy v kuchyni a odešel jsem do garáže.

Pod dlouhým přístřeškem stálo deset aut, jedno vedle druhého. Byly to vratké ambulance s tupými chladiči, šedivě natřené, a podobaly se stěhovacím vozům. Na jedné pracovali na dvoře mechanici. Tři další byly na obvazištích v horách.

„Střílejí někdy po téhle baterii?“ zeptal jsem se jednoho mechanika.

„Ne, signor tenente. Je za támhletím kopečkem schovaná.“

„Jak to tu vypadá?“

„Není to nejhorší. Tahle mašina nestojí za nic, ale ty druhé běhají dobře.“ Nechal práce a usmál se. „Byl jste na dovolence?“

„Ano.“

Otřel si ruce o blůzu a zašklebil se. „Užil jste si to?“ Všichni ostatní se taky zašklebili.

„Skvěle,“ řekl jsem. „Co je s tou mašinou?“

„Nestojí za nic. Jeden malér za druhým.“

„Co jí teď zrovna schází?“

„Nové kroužky.“

Nechal jsem je pracovat; vůz vypadal zneuctěný a prázdný, když mu odkryli motor a součástky rozházeli na ponku; zašel jsem pod přístřešek a prohlížel jsem si vozy. Byly jakž takž čisté, několik jich právě umyli, na ostatních byl prach. Pečlivě jsem prohlédl pneumatiky, pátral jsem po puklinách nebo odřeninách od kamenů. Všechno se zdálo v dobrém stavu. Zřejmě na tom vůbec nezáleželo, jestli tu jsem a dávám na všechno pozor, nebo ne. Myslel jsem si kdysi, že stav vozidel, ať už lze nebo nelze dostat součástky, hladký chod odsunu raněných a nemocných z obvazišť, jejich přeprava s hor na shromaždiště raněných a rozvoz po lazaretech podle určení v dokladech, závisí do značné míry na mně. Zřejmě bylo úplně jedno, jestli tu jsem nebo ne.

„Měli jste nějaké potíže s dodávkami náhradních dílů?“ zeptal jsem se technického četaře. „Ne, signor tenente“

„ Kde je teď benzinová stanice?“

„Tam, co byla.“

„Výborně,“ řekl jsem, vrátil jsem se do domu a vypil jsem ještě jeden šálek kávy v jídelně u stolu. Káva byla mdle šedá a oslazená kondensovaným mlékem. Venku za oknem bylo rozkošné jarní jitro. V nose jsem začínal mít ten pocit sucha, který znamená, že později během dne bude horko. Toho dne jsem obejel horská stanoviště a pozdě odpoledne jsem se vrátil do města.

Jak se zdálo, všechno se změnilo k lepšímu, zatím co jsem byl pryč. Slyšel jsem, že má zase začít ofensiva.

Diviše, ke které jsme patřili, má zaútočit na jednom úseku nahoře u řeky a major mi řekl, že se budu muset podívat, kam umístit stanoviště. Útok prý bude proveden přes řeku (...)

(......)