Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA V

Druhý den odpoledne jsem šel zase na návštěvu k slečně Barkleyové. Nebyla na zahradě, proto jsem šel k postranním dveřím vily, kam předjížděly ambulance. Vevnitř jsem se zeptal vrchní sestry, a ta mi řekla, že slečna Barkleyová má službu – „to víte – je válka.“

Řekl jsem, že to vím.

„Vy jste ten Američan, co slouží v italské armádě?“ zeptala se.

„Ano, madam.“

„Jak jste k tomu, prosím vás, přišel? Proč jste se nepřihlásil k nám?“

„Nevím,“ řekl jsem. „Mohl bych se přihlásit teď?“

„Mám obavy, že teď ne. Povězte mi to. Proč jste se přihlásil k Italům?“

„Byl jsem v Itálii,“ řekl jsem, „a uměl jsem italsky.“

„Ach,“ řekla, „já se učím. Je to překrásný jazyk.“

„Někdo řekl, že se ho člověk může naučit za čtrnáct dní.“

„Ach, za čtrnáct dní se ho nenaučím. Už ho studuji celé měsíce. Můžete přijít a vidět se s ní po sedmé hodině, jestli chcete. To už bude mít po službě. Ale ať s sebou nepřivlecete hromadu Italů.“

„Ani kvůli tomu překrásnému jazyku ne?“

„Ne. Ani kvůli těm překrásným uniformám.“

„Na shledanou,“ řekl jsem.

„A rivederci, tenente.“

„A rivederla.“ Zasalutoval jsem a šel jsem pryč. Bylo nemožné zdravit cizince jako Ital a nebýt přitom v rozpacích. Nikdy mně nepřipadalo, že by si Italové byli vymysleli svůj pozdrav pro export.

Den byl parný. Jel jsem vzhůru podél řeky k předmostí u Plavý. Tam právě měla začít ofensiva. Loni tu nebylo možné dostat se za řekou dopředu, protože od průsmyku vedla k pontonovému mostu jenom jedna cesta a ta byla pod kulometnou a dělostřeleckou palbou v úseku dlouhém skoro jednu míli. Nebyla ani dost široká, aby stačila pro všechna přísunová vozidla, která budou nutná k ofensivě, a Rakušané ji mohli rozbít na cucky. Ale Italové překročili řeků a na druhém břehu trochu rozšířili předmostí, takže teď drželi asi půl druhé míle rakouského břehu řeky. Bylo to nepěkné místo a Rakušané jim neměli dovolit se tam udržet. Jenomže asi to byla vzájemná snášenlivost, protože Rakušané měli pořád předmostí kousek níž po proudu řeky. Rakouské zákopy byly nahoře na stráni, jenom několik yardů od italských linií. Dříve tu stálo malé městečko, ale nezůstal z něho kámen na kameni. Teď tu byly jen zbytky železniční stanice a rozmlácený normální most, který nešel opravit a použít, protože ho bylo jasně vidět.

Jel jsem po úzké cestě dolů k řece, nechal jsem vůz na obvazišti pod kopcem, dostal jsem se na druhou stranu po pontonovém mostě, který byl chráněn horským výběžkem, a procházel jsem zákopy v rozbitém městě a podél úpatí svahu. Všichni byli v okopech. Ležely tu hromady raket, připravených k odpálení, aby jimi přivolali dělostřeleckou podporu nebo dali znamení, kdyby se někde přetrhly dráty polního telefonu. Byl tu klid, horko a špína, Podíval jsem se přes drát na rakouské posice. Nikdo nebyl v dohledu. Připil jsem si v zákopu s jedním kapitánem, kterého jsem znal, a vrátil jsem se přes most.

Právě dokončovali novou širokou silnici, která měla vést přes horu a klikatit se dolů (...)

(......)