Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA VI

Dva dny jsem byl pryč na stanovištích. Když jsem se dostal domů, bylo už příliš pozdě, a tak jsem šel na návštěvu k slečně Barkleyové teprve druhý den večer. Na zahradě nebyla, musel jsem čekat v kanceláři lazaretu, až přijde dolů.

Kolem stěn pokoje, který používali jako kancelář, stála spousta mramorových bust na dřevěných pomalovaných sloupech. I hala, do níž se šlo z kanceláře, jich byla plná. Měly tu vlastnost dokonalého mramoru, že vypadaly všechny jedna jako druhá. Sochy mi vždycky připadaly jako nudná záležitost – i když na bronzových odlitcích přece jen něco je. Jenže mramorové busty vypadají všechny úplně hřbitovně. Jeden pěkný hřbitov ale přesto existuje – ten v Pise. Když chce člověk vidět opravdu špatné mramorové sochy, není nad Janov. Tahle vila patřila dřív nějakému velmi bohatému Němci a busty ho musely stát hromadu peněz. Uvažoval jsem, kdo je asi dělal a kolik za ně dostal.

Pokoušel jsem se vypátrat, jestli to jsou členové rodu či co; ale všechny sochy byly uniformně klasické. Nedalo se na nich poznat vůbec nic.

Seděl jsem na židli a čepici jsem držel v ruce. Podle předpisu jsme měli nosit ocelové helmy i v Gorizii, ale byly nepohodlné a ve městě, odkud civilní obyvatelstvo nebylo evakuováno, vypadaly příliš komediantsky. Nosil jsem helmu, když jsme jezdili nahoru ke stanovištím, a bral jsem s sebou anglickou plynovou masku. Právě jsme je začínali fasovat. Byly to masky všechna čest. Také na nás chtěli, abychom nosili opakovači pistole; i lékaři a důstojníci od sanity. Cítil jsem ji, když jsem se opřel v židli. Mohli člověka klidně sebrat, když nenosil pistoli, a to tak, aby ji bylo pěkně vidět. Rinaldi si vycpával pouzdro toiletním papírem. Já jsem bral s sebou opravdovou pistoli a připadal jsem si jako pistolník, dokud jsem z ní nezkusil vystřelit. Byla to Astra ráže 7,65 s krátkou hlavní, a když z ní člověk vypálil, trhla tak silně, že bylo úplně vyloučeno něco trefit. Cvičil jsem s ní, mířil jsem pod terč a pokoušel se ovládnout škubnutí směšně krátké hlavně, až jsem dokázal na dvacet kroků zasáhnout terč yard od místa, kam jsem mířil, a pak mi najednou bylo trapně, že vůbec pistoli nosím, a brzo jsem na ni zapomněl a nosil jsem ji na zadnici, kde mě plácala do svalů, a neměl jsem z toho už vůbec žádný pocit kromě neurčitého zahanbení, když jsem se setkal s anglicky mluvícími lidmi. Teď jsem seděl na židli a za stolem se na mě s výrazem nesouhlasu dívala nějaká ordonance, zatím co já se koukal po mramorové podlaze, po sloupech s mramorovými bustami a po freskách na stěně a čekal jsem na slečnu Barkleyovou. Fresky nebyly špatné. Všechny fresky jsou dobré, když se začnou loupat a opadávat.

Uviděl jsem Catherine Barkleyovou, jak přichází chodbou, a vstal jsem. Když šla ke mně, nezdála se velká, ale vypadala rozkošně.

„Vítám vás, pane Henry,“ řekla.

„Dobrý večer,“ řekl jsem. Ordonance poslouchala za stolem.

„Posadíme se tady, nebo půjdeme do zahrady?“

„Pojďme ven. Je tam mnohem větší (...)

(......)