Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA VII

Druhý den odpoledne jsem se vrátil z našeho prvního horského stanoviště a zaparkoval jsem vůz u smistamento, kde se třídili ranění a nemocní podle papírů a na papírech se poznamenávalo přidělení do jednotlivých lazaretů. Po cestě jsem řídil a zůstal jsem sedět ve voze a řidič vzal papíry dovnitř. Byl to horký den, obloha byla velmi jasná a modrá a silnice bílá a prašná. Seděl jsem na vysokém sedadle Fiatu a nemyslel jsem na nic. Po silnici pochodoval nějaký pluk a já se díval, jak jde kolem. Mužům bylo horko a potili se. Někteří měli nasazeny ocelové helmy, ale většina si je pověsila na plnou polní. Helmy byly většinou příliš velké a zapadaly těm, kteří je měli, skoro až přes uši.

Důstojníci měli helmy všichni; jejich helmy jim padly líp. Byla to polovina Brigaty Basilicaty. Poznal jsem je podle červenobíle pruhovaných výložek na límcích. Dlouho po tom, co pluk přešel, objevili se opozdilci – vojáci, kteří nestačili svým rotám. Byli propocení, zaprášení a unavení. Někteří vypadali hodně mizerně. Za posledním opozdilcem přišel ještě jeden voják. Kulhal. Zastavil se a sedl si u cesty. Vylezl jsem z auta a šel jsem k němu.

„Cojesvámi?“

Podíval se na mě a pak vstal.

„Už jdu.“

„Co vás trápí?“

„Ta zatracená válka.“

„Co se vám stalo s nohou?“

„S nohou nic. Mám kýlu.“

„Proč nejedete s transportem?“ zeptal jsem se. „Proč nejdete do lazaretu?“

„Nenechají mě. Pan poručík řekl, že jsem si pás sundal schválně.“

„Ukažte mi to.“

„Provalila se mi.“

„Na které straně ji máte?“

„Tady.“

„Zakašlejte,“ řekl jsem.

„Mám strach, že se tím zvětší. Je dvakrát tak velká, jak byla dnes ráno.“

„Posaďte se,“ řekl jsem. „Hned jak dostanu papíry těchhle raněných, vezmu vás s sebou a předám vás vašim zdravotnickým důstojníkům.“

„On řekne, že jsem to udělal naschvál.“

„Nemůžou nic dělat,“ řekl jsem. „Není to zranění. Měl jste ji přece už dřív?“

„Ale ztratil jsem pás.“

„Pošlou vás do lazaretu.“

„Nemohl bych zůstat tady, tenente?“

„Ne. Nemám pro vás papíry.“

Ze dveří vyšel řidič s papíry raněných ve voze.

„Čtyři do 105. Dva do 132,“ řekl. Byly to lazarety za řekou.

„Řiďte zas vy,“ řekl jsem. Pomohl jsem vojákovi s kýlou na sedadlo vedle nás.

„Vy mluvíte anglicky?“ zeptal se. „Jistě.“

„Co říkáte téhle zatracené válce?“

„Hnus.“

„To bych řekl, že hnus, Kriste Pane, a jaký hnus.“

„Vy jste byl ve Státech?“

„Jistě. V Pittsburgu. Hned jsem věděl, že jste Američan.“

„Copak nemluvím italsky dost dobře?“

„Ale já to poznal, že jste Američan.“

„Taky Američan,“ řekl řidič italsky a podíval se na muže s kýlou.

„Poslyšte, pane lajtnant. Musíte mě vozit k tomu pluku?“

„Musím.“

„Protože náš kapitán na marodce věděl, že mám kýlu. Zahodil jsem ten pitomý pás, aby se mi zhoršila a já nemusel zas zpátky na frontu.“

„Aha.“

„Nemohl byste mě vzít někam jinam?“

„Kdyby to bylo blíž fronty, mohl bych vás vzít na stanoviště první pomoci. Ale tady v zázemí musíte mít papíry.“

„Jestli se vrátím, (...)

(......)