Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA VIII

Druhý den odpoledne jsme se dozvěděli, že nahoře u řeky má být v noci proveden útok a že tam máme vzít čtyři vozy. Nikdo o tom nic nevěděl, ačkoliv všichni mluvili s velkou jistotou a jako by byli plni strategických vědomostí.

Jel jsem v prvním voze, a když jsme míjeli vchod do britského lazaretu, nařídil jsem řidiči, aby zastavil. Ostatní vozy zarazily jeden po druhém také. Vystoupil jsem a řekl jsem řidičům, aby jeli dál, a jestli je nedohoníme na křižovatce, kde se odbočuje na Cormons, aby tam na nás počkali. Odběhl jsem po příjezdové cestě a v přijímacím pokoji jsem se ptal po slečně Barkleyové.

„Je ve službě.“

„Nemohl bych s ní jenom na chviličku mluvit?“ Poslali vojáka, který byl ve službě, aby to zjistil, a ona přišla s ním.

„Jsem tu jen na skok, abych se zeptal, jestli je vám už líp. Řekli mi, že máte službu, tak jsem je poprosil, že bych s vámi chtěl mluvit.“

„Mně už je úplně dobře,“ řekla. „Myslím, že mě včera porazilo to horko.“

„Budu muset jít.“

„Půjdu s vámi na chviličku ven.“

„A je ti opravdu dobře?“ zeptal jsem se venku.

„Ano, miláčku. Přijdeš dnes večer?“

„Ne, odjíždím právě kvůli nějaké komedii nahoře u Plavý.“

„Komedii?“

„Pochybuju, že by to bylo něco vážného.“

„A vrátíš še?“

„Zítra.“

Odepjala něco s krku. Dala mi to do ruky. „To je svatý Antoníěek,“ řekla. „A zítra večer přijď.“

„Ty nejsi katolička, nebo jsi?“

„Ne. Ale říká se, že svatý Antoníček je moc užitečný.“

„Dám na něho pozor kvůli tobě. Sbohem.“

„Ne,“ řekla. „Žádné sbohem.“

„Tak dobře.“

„Buď hodný a bud na sebe opatrný. Ne, tady mi nemůžeš dát pusu. Nesmíš.“

„Tak dobře.“

Ohlédl jsem se a viděl jsem ji stát na schodech. Zamávala mi, políbil jsem se do dlaně a zvedl jsem ruku.

Zamávala znova a najednou jsem byl pryč s příjezdové cesty, šplhal jsem na sedadlo ambulance a pak jsme vyrazili.

Svatý Antoníček byl v malém bílém kovovém pouzdérku. Otevřel jsem pouzdérko a vyklopil jsem si ho na dlaň.

„Svatý Antoníček?“ zeptal se řidič.

„Ano.“

„Taky mám jednoho.“ Pustil volant pravou rukou, rozepjal si knoflík na blůze a vytáhl ho zpod košile. „Vidíte?“ Strčil jsem svatého Antoníčka zpátky do pouzdra, tenký zlatý řetízek jsem složil dohromady a strčil jsem to všechno do náprsní kapsy.

„Vy ho nenosíte?“

„Ne.“_

„Lip je ho nosit. Na to přece je.“

„Tak dobře,“ řekl jsem. Otevřel jsem sponku zlatého řetízku, dal jsem si ho okolo krku a sponku jsem zaklapl.

Světec mi visel přes uniformu, otevřel jsem blůzu u krku, rozepjal jsem límeček košile a spustil jsem ho za košili.

Jak jsme jeli, cítil jsem ho na prsou v kovové piksličce. Pak jsem na něho zapomněl. Když jsem byl potom zraněn, už jsem ho nenašel. Asi ho na nějakém obvazišti někdo sebral.

Když jsme byli za mostem, jeli jsme rychle a brzy jsme uviděli prach za ostatními vozidly před námi na silnici.

Silnice se zatáčela a uviděli jsme ty tři vozy, vypadaly maličké, prach se jim zvedal pod koly a válel se pryč, mezi stromy. Dohonili (...)

(......)