Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXXV

Catherine šla kolem jezera k Fergusonové a já seděl v baru a četl noviny. V baru stály pohodlné kožené klubovky a já seděl v jedné z nich a četl jsem, dokud nepřišel barman. Armáda se na Tagliamentu nezastavila. Couvali dál k Piavě. Pamatoval jsem se na Piavu. Dráha ji křižovala blízko San Dona, když jsme jeli na frontu. Byla tam hluboká a tekla pomalu a byla docela úzká. Kus dál po proudu se táhly bažiny a kanály plné moskytů. Bylo tam několik pěkných vil. Když jsem si jednou před válkou vyjel do Cortiny D’Ampezzo, jel jsem kolem ní v horách několik hodin. Tam nahoře vypadala jako potok, kde by mohli být pstruzi, a proudila rychle přes mělčiny a tůně ve stínu skal.

Silnice od ní odbočovala v Cadore. Nedovedl jsem si představit, jak se armáda, která je nahoře, dostane dolů. Přišel barman.

„Ptal se po vás hrabě Greffi.“

„Kdo?“

„Hrabě Greffi. Pamatujete se na něj? Ten starý pán, co tu byl, když jste tu byl posledně.“

„On je tady?“

„Ano, je tady se svou neteří. Řekl jsem mu, že tu jste. Chtěl by si s vámi zahrát biliár.“

„Kde je?“

„Šel právě na procházku.“

„A jak se mu daří?“

„Mládne. Včera večer před večeří vypil tři šampaňské cocktaily.“

„Jak mu jde biliár?“

„Dobře. Porazil mě. Když jsem mu řekl, že jste tady, měl velikou radost. Nemá tu s kým hrát.“ Hraběti Greffimu bylo devadesát čtyři. Byl to vrstevník Metternichův, stařec s bílým vlasem a knírem a s krásným chováním. Býval v diplomatických službách jak italských, tak rakouských, a večírky u příležitosti jeho narozenin byly v Miláně velkou společenskou událostí. Chtěl se dožít sta let a hrál mrštně a elegantně biliár, což kontrastovalo s křehkostí jeho devadesáti čtyř let. Seznámil jsem se s ním, když jsem byl jednou mimo sezónu ve Strese, a při biliáru jsme popíjeli šampaňské. Pokládal jsem to za nádherný zvyk a on mi dával na stovku patnáct náskok a vždycky mě porazil.

„Proč jste mi to neřekl, že tu je?“

„Zapomněl jsem na to.“

„Kdo je tu ještě?“

„Nikdo, koho byste znal. Celkem jenom šest lidí.“

„A co vy teď zrovna děláte?“

„Nic.“

„Pojďte na ryby.“

„Na hodinku bych mohl.“

„Tak pojďte. Vezměte s sebou šňůru.“

Barman si navlékl svrchník a šli jsme ven. Šli jsme k jezeru, vzali jsme si člun a já vesloval a barman se posadil na záď člunu a navijákem vypouštěl šňůru s těžkým plovákem na konci, aby chytil jezerního pstruha. Veslovali jsme podél pobřeží, barman držel šňůru v ruce a chvílemi jí škubl vpřed. S jezera vypadala Stresa velice opuštěná. Stála tu dlouhá holá stromořadí, velké hotely a uzavřené vily. Vesloval jsem napříč jezerem k Isola Belle a připlul jsem až blízko ke stěně, kde se voda najednou prohlubovala, a v čisté vodě bylo vidět kamennou stěnu spadající srázně dolů, a pak jsem vesloval dál kolem rybářského ostrova. Slunce zakryl mrak a voda byla temná a hladká a velmi studená.

Nezabralo nám nic, ačkoliv jsme na hladině viděli kruhy, jak se ryby vynořovaly.

Vesloval jsem k pobřeží naproti rybářskému (...)

(......)