Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXXVI

Tu noc vypukla bouřka a já se vzbudil a slyšel jsem, jak déšť bije do okenních tabulek. Pršelo otevřeným oknem.

Někdo zaklepal na dveře. Šel jsem ke dveřím velice tiše, abych nevzbudil Catherine, a otevřel jsem. Stál tam barman.

Měl na sobě svrchník a v ruce držel mokrý klobouk.

„Mohl bych s vámi mluvit, tenente?“

„Co se děje?“

„Je to velmi vážná záležitost.“

Ohlédl jsem se. V pokoji bylo tma. Na podlaze pod oknem jsem viděl vodu. „Pojďte dál,“ řekl jsem. Vzal jsem ho pod paží a odvedl ho do koupelny, zamkl jsem dveře a rozsvítil světlo. Sedl jsem si na kraj vany.

„Co se děje, Emilio? Stal se vám nějaký, malér?“

„Ne. Ale vám, tenente.“

„Ano?“

„Ráno vás přijdou zatknout.“

„Ano?“

„Přišel jsem vám to říct. Byl jsem ve městě a slyšel jsem je o tom mluvit v kavárně.“

„Aha.“

Stál přede mnou, v mokrém svrchníku, držel mokrý klobouk v ruce a neříkal nic. „Proč mě chtějí zatknout?“

„Kvůli něčemu ohledně války.“

„Nevíte kvůli čemu?“

„Ne. Ale vím, že oni vědí, že jste tu byl dřív jako důstojník a teď jste tu bez uniformy. Po tom ústupu zatýkají každého.“

Chvilku jsem přemýšlel.

„V kolik mě přijdou zatknout?“

„Ráno. Nevím přesně v kolik.“

„Co myslíte, že mám dělat?“

Položil klobouk do umyvadla. Byl velice mokrý a kapalo z něj na podlahu.

„Jestli se nemáte čeho bát, tak to takové zatčení nic neznamená. Ale vždycky je to šeredné, když člověka zatknou, zvlášť teď.“

„Já nemám chuť se nechat zatknout.“

„Tak odjeďte do Švýcarska.“

„Jak?“

„Mým člunem.“

„Je bouřka,“ řekl jsem.

„Už je po bouřce. Je drsné počasí, ale půjde to.“

„Kdy bychom měli jet?“

„Hned. Mohli by vás přijít zatknout brzo ráno.“

„A co naše zavazadla?“

„Zabalte je. Ať se vaše dáma ustrojí. Já si je vezmu na starost.“

„Kde budete?“

„Počkám tady. Nechci, aby mě někdo viděl venku na chodbě.“

Otevřel jsem dveře, zavřel je a vešel do ložnice. Catherine byla vzhůru. „Co je, miláčku?“

„Nic, nic. Cat,“ řekl jsem. „Chtěla by ses teď hned obléknout a jet člunem do Švýcarska?“

„Ty bys chtěl?“

„Ne,“ řekl jsem. „Chtěl bych zase do postele.“

„Co se děje?“

„Barman říká, že mě ráno přijdou zatknout.“

„Zbláznil se?“

„Ne.“

„Miláčku! Tak to se honem oblékni, prosím tě, abychom už mohli jet.“ Posadila se na okraj postele. Byla ještě ospalá. „Kdo to je v koupelně? Barman?“

„Ano.“

„Tak to se nebudu mýt. Prosím tě, nedívej se, miláčku, za minutku jsem oblečená.“ Uviděl jsem její bílá záda, jak si stáhla noční košili, a pak jsem se nedíval, protože to nechtěla. Dítě na ní začínalo být trošičku znát a nechtěla, abych ji viděl. Oblékal jsem se a slyšel jsem, jak déšť bije do okna. Neměl jsem moc co dát do kufru.

„V mém kufru je spousta místa, jestli potřebuješ, Cat.“

„Už mám skoro zabaleno,“ řekla. „Miláčku, já jsem strašně hloupá, ale proč je barman v koupelně?“

„Pst – čeká na nás, aby nám mohl vzít zavazadla.“

„To je od něj strašně hezké.“

„Je to můj starý přítel,“ řekl jsem. „Jednou jsem mu (...)

(......)