Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXXVII

Vesloval jsem tmou a snažil jsem se mít vítr v obličeji. Přestalo pršet, jen tu a tam se snesla dešťová přeháňka.

Bylo velice tma a vítr byl studený. Viděl jsem Catherine na zádi, ale na vodu nebylo vidět ani tam, kde se ponořovaly lopatky vesel. Vesla byla dlouhá a neměla žádné řemínky, aby nevyklouzávala. Vždycky jsem zabral, zvedl, předklonil se dopředu, ucítil vodu, ponořil a zabral, a vesloval jsem tak lehce, jak to šlo. Lopatky vesel jsem nepokládal do vodorovná, protože jsme jeli po větru. Věděl jsem, že mi na dlaních naskočí puchýře, a chtěl jsem to oddálit, jak jen to půjde. Člun byl lehký a veslování mi šlo snadno. Hnal jsem ho po tmavé vodě vpřed. Nebylo vidět a já doufal, že budeme brzo naproti Pallanze.

Pallanzu jsme vůbec neuviděli. Vítr foukal vzhůru po jezeře a my minuli výběžek, který zakrývá Pallanzu, za tmy, a světla jsme vůbec neviděli. Když jsme konečně uviděli pár světel mnohem dál směrem vzhůru po jezeře a blízko u břehu, byla to Intra. Ale dlouho jsme neviděli žádná světla, ani břeh jsme neviděli, ale vesloval jsem bez oddechu ve tmě a ujížděli jsme s vlnami. Někdy, když člun nazdvihla vlna, zabral jsem ve tmě vesly naprázdno. Bylo to pěkně drsné počasí, ale já vesloval a vesloval, až jsme se najednou octli blízko u břehu, naproti skalnatému výběžku, který se vynořil vedle nás; vlny do něho bily, pěnily se do výše a zas opadaly. Zabral jsem prudce pravým veslem a druhým ve vodě přibrzdil a vyjeli jsme zpátky na jezero: útes zmizel z dohledu a my jsme pluli vzhůru po jezeře.

„Už jsme na druhé straně,“ řekl jsem Catherine.

„Neměli jsme vidět Pallanzu?“

„Přejeli jsme ji.“

„Jak je ti, miláčku?“

„Výborně.“

„Mohla bych chvíli veslovat.“

„Ne. Mně je výborně.“

„Chudák Fergusonová,“ řekla Catherine. „Ráno přijde do hotelu a zjistí, že jsme pryč.“

„O tohle mi tak moc nejde,“ řekl jsem, „jako o to, dostat se na švýcarskou polovinu jezera, než bude světlo a než nás uvidí celní hlídky.“

„Je to daleko?“

„Odsud je to třicet kilometrů a něco.“

Vesloval jsem celou noc. Nakonec jsem měl dlaně tak opuchlé, že jsem v nich ani vesla nemohl pořádně sevřít.

Několikrát jsme se skoro roztříštili o břeh. Držel jsem se hodně blízko u břehu, protože jsem se bál, abych se na jezeře neztratil a tím neztratil čas. Občas jsme byli tak blízko, že jsme zahlédli stromořadí a cestu vedoucí kolem jezera a hory za ní. Déšť přestal a vítr rozehnal mraky, takže zazářil měsíc, a když jsem se ohlédl, bylo vidět dlouhý tmavý útes Castagnoly a jezero s bílými čepičkami vln a vzadu měsíc nad vysokými zasněženými horami. Pak se měsíc zase schoval za mraky a hory a jezero zmizely, ale začalo být mnohem světleji než předtím a zahlédli jsme pobřeží. Bylo ho vidět příliš jasně a já odbočil dál na jezero, kde nemohly člun uvidět celní hlídky, jestli na cestě do Pallanzy nějaké byly. Když měsíc znova vyšel, zahlédli jsme bílé vily na úpatí hor a bílou cestu v místech, kudy prosvítala mezi stromy. „Celý ten čas (...)

(......)