Ernest Hemingway
překlad: Stanislav Mareš

POHYBLIVÝ SVÁTEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

muž, který měl smrt napsanou na čele

Když jsem se jednou odpoledne u Ezry v ateliéru seznámil s básníkem Ernestem Walshem, měl tenkrát s sebou dvě dívky v norkovém kožichu a venku na ulici stálo dlouhé, zářivé nájemní auto s livrejovaným šoférem z hotelu Claridge. Ty dívky byly blondýnky a připluly s Walshem na jedné lodi. Den předtím ta loď dorazila do přístavu a Walsh je vzal s sebou na návštěvu k Ezrovi.

Ernest Walsh byl černovlasý, temperamentní, bezvadně irský, poetický, a měl smrt jasně napsanou na čele, jako ji mívá na čele napsanou určitá postava ve filmu. Bavil se s Ezrou a já se bavil s dívkami. Ptaly se mě, jestli jsem už četl básně pana Walshe. To jsem tedy nečetl, a tak jedna z nich vytáhla sešitek se zelenou obálkou. Poetry, A Magazine of Verse, vydávaný Harrietou Monroeovou, a ukazovala mi v něm básničky od Walshe.

„Dostává dvanáct set dolarů za kus,“ řekla.

„Za každou báseň,“ pravila ta druhá.

Vzpomněl jsem si, že jsem od téhož časopisu dostal s bídou dvanáct dolarů za stránku. „To musí být ale veliký básník,“ řekl jsem.

„Tolik nedostává ani Eddie Guest,“ sdělila mi ta první.

„Tolik nedostává ani tamten básník. Víš který.“

„Kipling,“ pravila její přítelkyně.

„Tolik nedostává vůbec nikdo,“ řekla ta první.

„A zůstanete dlouho v Paříži?“ zeptal jsem se.

„No, vlastně ani ne. My jsme tu s partou známých.“

„Přijely jsme na té lodi, víte. Ale celkem vám tam nikdo nebyl. Totiž byl tam samozřejmě pan Walsh.“

„Nehraje on náhodou kartičky?“ zeptal jsem se.

Podívala se na mě zklamaně, ale chápavě.

„Kdepak. Ten toho nemá zapotřebí. Když umí takhle psát poezii.“

„A kteroupak lodí pojedete zpátky?“

„To přijde na to. Záleží na lodích a na spoustě věcí. Vy se snad chystáte nazpátek?“

„Ne. Mně tu tak zle není.“

„Tadyhle to je nejspíš nějaká chudší čtvrť, ne?“

„Jo, aleje to tu ef ef. Rejžuju po kavárnách, a potom chodím na koníčky.“

„A to můžete na dostihy v těchhle šatech?“

„Ne. Tohle je má kavárenská výbava.“

„To musí být přece senzace,“ řekla jedna z dívek. „Já bych tak ráda viděla, jak to v takové kavárně chodí. Ty ne, drahoušku?“

„Děsně ráda,“ řekla ta druhá. Zapsal jsem si do notýsku jejich jména a slíbil, že jim do Claridge zavolám. Byly to hodné dívky a já se s nimi rozloučil, i s Walshem a s Ezrou. Walsh se ještě pořád horlivě bavil s Ezrou.

„Nezapomeňte,“ řekla ta větší.

„Kdepak bych moh,“ řekl jsem a ještě jednou jsem si s nimi stiskl ruce.

Příště jsem se od Ezry dověděl, že Walsh se dostal z Claridge, když se na něho složily nějaké obdivovatelky poezie a mladých básníků, co mají smrt napsanou na čele, a pak za nějaký čas že získal finanční podporu z jiného zdroje a že se chystá ještě s někým vydávat v té čtvrti nový časopis.

Americký literární časopis Dial, redigovaný Scofieldem Thayerem, uděloval tehdy výroční cenu za vynikající zásluhy v oboru písemnictví, ve výši tuším tisíc dolarů. To byla tehdy pro každého poctivého spisovatele obrovská suma, ještě navíc k tomu prestiži, a tu cenu dostávali (...)

(......)