Ernest Hemingway
překlad: Stanislav Mareš

POHYBLIVÝ SVÁTEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

evan shipman v lilas

Od té doby, co jsem objevil knihovnu Sylvie Beachové, přečetl jsem celého Turgeněva, všecko, co z Gogola vyšlo anglicky, Tolstého v překladech Constance Garnettové a anglické překlady Čechova. V Torontu, ještě než jsme odjeli do Paříže, jsem slyšel, že výborná povídkářka prý je Katherine Mansfieldová, ale když se ji člověk pokoušel číst po Čechovovi, bylo to jako poslouchat vyumělkované historky staropanenské dívky ve srovnání s povídkami toho přesného a znalého lékaře, který byl dobrý a prostý spisovatel. Mansfieldová byla jako pivo sedmička. To už bylo lepší pít vodu. Jenomže Čechov nebyl voda, až na tu průzračnost. Některé povídky vypadaly jen jako novinařina. Ale taky měl některé ohromné.

V Dostojevském byly věci neuvěřitelné i věci k neuvěření, ale zase některé tak pravdivé, že se z vás při čtení stával docela jiný člověk; bylo tu znát slabost a šílenství, hříšnost a svatost, i chorobnost hazardní hry zrovna tak, jako člověk poznával u Turgeněva krajinu a cesty a u Tolstého pohyb vojsk, terén, důstojníky, vojáky a boje. Díky Tolstému to, co napsal Stephen Crane z občanské války, vypadalo teď jako brilantní představy chorého chlapečka, který válku jakživ neviděl a přečetl si jenom kroniky bitev a prohlédl Bradyho fotografie, jako jsem si je prohlížel a pročítal já u dědečka. Než jsem si přečetl Stendhalovu Kartounu parmskou, dočetl jsem se jedině u Tolstého o válce, jaká je, a to nádherné líčení bitvy u Waterloo tvoří u Stendhala jenom vedlejší epizodu v knize, ve které je jinak hodně nudy. Objevit tenhle nový svět knížek a mít na čtení čas v takovém městě, jako je Paříž, kde se dalo slušně žít i pracovat, ať byl člověk sebechudší, to bylo, jako by vám někdo daroval veliký poklad, člověk si ten poklad mohl taky brát s sebou na cesty, a když jsme jezdívali na hory do Švýcar a do Itálie, než jsme objevili Schruns vysoko v údolí rakouského Vorarlbergu, mívali jsme ty knížky vždycky s sebou, takže člověk přes den žil v tom novém světě, co tu objevil, ve světě sněhu a lesů a ledovců a těch zdejších zimních problémů, se střechou nad hlavou tam vysoko ve vsi v hotelu Taube, a večer se dalo žít v tom druhém báječném světě, který člověku dávali ruští spisovatelé. Nejdřív to byli Rusové, pak všichni ostatní. Ale dlouho to bývali Rusové.

Pamatuji se, jak jsem se jednou zeptal Ezry, co si vlastně myslí o Dostojevském, když jsme se vraceli z tenisu tam venku na bulváru Arago a on mě pozval do ateliéru na skleničku.

„Abych ti pravdu řek, Heme,“ povídal Ezra, „já jsem ty Rusáky v životě nečet.“

To byla poctivá odpověď, a Ezra mi nikdy v hovoru neodpovídal jinak než poctivě, ale mně z toho bylo moc bídně, protože tohle byl přece člověk, kterého jsem měl ze všech nejradši a ze všech nejvíc mu tenkrát důvěřoval jako kritikovi; člověk, který věřil v mot juste, v to jediné a jedině správné slovo, jakého lze použít; člověk, který mě naučil nedůvěřovat adjektivům, jako jsem se později naučil nedůvěřovat určitým lidem v (...)

(......)