Ernest Hemingway
překlad: Stanislav Mareš

POHYBLIVÝ SVÁTEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

scott fitzgerald

Jeho talent byl zrovna tak přirozený, jako je vzorek, který na motýlích kfídlech vytváří pel. Jeden čas mu nerozuměl o nic víc než ten motýl a nepoznal, když se mu setřel nebo zničil. Později si začal svá poškozená křídla i jejich stavbu uvědomovat, naučil se uvazovat, a létat už nedokázal, protože pozbyl lásky k letu, a mohl si jen vzpomínat, jak mu to kdysi šlo samo od sebe.

Když jsem se prvně setkal se Scottem Fitzgeraldem, přihodilo se něco velice zvláštního. Se Scottem se přiházívalo hodně podivných věcí, ale na tuhle jsem nemohl zapomenout. Přišel do Dingo baru v rue Delambre, kde jsem zrovna seděl s partou nějakých úplně nanicovatých známých, představil se mi a představil mi taky vysokého, příjemného člověka, co byl s ním, jako Dunca Chaplina, toho slavného baseballistu. Princetonský baseball jsem nesledoval a o Duncu Chaplinovi jsem v životě neslyšel, ale byl to neobyčejně milý, bezstarostný, klidný a přátelský člověk a mně se zamlouval mnohem víc než celý Scott.

Scott tenkrát vypadal jako chlapec s obličejem napůl krasavce a napůl hezouna. Měl hodně světlé, vlnité vlasy, vysoké čelo, vzrušené a přátelské oči, jemná, široká irská ústa, která by u dívky mohla být ústy krasavice. Bradu měl dobře stavěnou a taky měl pěkné uši a hezký, skoro krásný, nevýrazný nos. To by nemuselo dohromady dávat obličej hezouna, ale ten dojem vznikal z barvy pleti, z těch hodně světlých vlasů a z těch úst. Ta ústa člověka znepokojovala, dokud ho neznal, a potom ho znepokojovala ještě víc.

Byl jsem na něho moc zvědav, předtím jsem celý den tvrdě pracoval, a tak mi připadalo docela báječné, že tady má najednou být Scott Fitzgerald i slavný Dunc Chaplin, o kterém jsem sice v životě neslyšel, ale který teď byl můj kamarád. Scott bez přestání vykládal, a poněvadž mě to, co říkal, uvádělo do rozpaků — pořád jen o mém psaní, jak prý je báječné —, celou tu dobu jsem si ho zblízka prohlížel a pozoroval, místo abych ho poslouchal. Tenkrát jsme se ještě pořád drželi zásady, že kdo našince vynáší, toho našinec nesnáší. Scott objednal šampaňské, a Dunc a on a já jsme je pili tuším ještě s někým z těch nanicovatých známých. Mám dojem, že ani Dunc, ani já jsme ten proslov moc pečlivě nesledovali, poněvadž on to vlastně byl proslov, a já jsem si dál prohlížel Scotta. Byl křehčí konstrukce a nevypadal zrovna v nejskvělejší kondici, obličej měl mírně opuchlý. Oblek od Brooksů mu seděl znamenitě; měl v něm bílou košili s připínacím límečkem a s vázankou Královské gardy. Říkal jsem si, že bych ho možná měl na tu kravatu upozornit, poněvadž v Paříži Angličani byli a některý by třeba mohl zapadnout k Dingovi — vlastně tu zrovna seděli dva —, ale pak jsem si

řekl, vem to čert, a ještě chvilku jsem se na něho díval. Později vyšlo najevo, že si tu kravatu koupil v Římě.

Moc jsem se z toho koukání nedozvěděl, jedině že má pěkně utvářené, nepříliš malé ruce, které vypadaly schopně, a když se usadil na barové stoličce, bylo vidět, že má dost krátké (...)

(......)