Hermann Hesse
překlad: dr. Miloš Černý

SIDDHÁRTHA
Indická báseň
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Procitnutí

Když Siddhártha opustil háj, v němž zůstal Buddha, dokonalý, v němž zůstal Góvinda, tu pocítil, že v tomto háji zůstal i jeho dosavadní život a oddělil se od něho. O tomto pocitu, který jej zcela naplňoval, přemýšlel, když se pomalu vzdaloval. Přemýšlel o něm hluboce, spouštěl se až na dno tohoto pocitu jako do hluboké vody, až tam, kde leží příčiny, neboť právě v poznání příčin, jak se mu zdálo, spočívá myšlení, a jenom tak se stávají z pocitů poznatky a neztrácejí se, nýbrž se dostávají k podstatě a začínají vyzařovat to, co obsahují.

Siddhártha se pomalu vzdalovala přemýšlel. Uvědomoval si, že už není mladík, ale že se stal mužem. Uvědomoval si, že jej něco opustilo, jako hada opouští stará kůže, že už v něm není cosi, co jej doprovázelo po celé mládí a co k němu patřilo: přání mít učitele a slyšet učení. Také jeho posledního učitele, který se objevil na jeho pouti, také jeho, nejvyššího a nejmoudřejšího učitele, nejsvětějšího, Buddhu, opustil, musel se od něho odloučit, nemohl přijmout jeho nauku.

Pomaleji se vzdaloval, zamyšlený, a tázal se sám sebe: „Co to ale vlastně je, co ses chtěl naučit od učení a učitelů, a co tě oni, kteří tě tolik učili, přece nemohli naučit?” A uvědomil si: „Bylo to já, o jehož smyslu a podstatě jsem se chtěl poučit. Bylo to já, které jsem chtěl opustit a překonat. Nemohl jsem je ale překonat. Mohl jsem je pouze klamat, mohl jsem od něho pouze utíkat a skrývat se před ním.

Opravdu, žádná věc na světě nezaměstnávala mé myšlenky tolik jako toto mé já, záhada, že žiji, že jsem někdo a že jsem od všeho ostatního oddělen a odloučen, že jsem Siddhártha. A o žádné věci na světě toho nevím méně než sám o sobě, Siddhárthovi !”

Pomalu odcházel, přemítaje, a náhle stanul, uchvácen touto myšlenkou, a vzápětí se z této myšlenky zrodila jiná, nová myšlenka, totiž tato: „Že o sobě nic nevím, že Siddhártha mi zůstal tak cizí a neznámý, to pochází z jedné příčiny, jedné jediné: měl jsem ze sebe strach, byl jsem na útěku před sebou! Hledal jsem átman, hledal jsem brahma. Byl jsem ochoten své já rozkouskovat, sloupat, abych v jeho nepoznaném nitru nalezl jádro všech slupek, átman, život, božské, poslední. Ale sám sebe jsem přitom ztratil.”

Siddhártha otevřel oči, rozhlédl se, jeho tvář se zjasnila úsměvem a hluboký pocit procitnutí z dlouhého snu jej pronikl až do prstů u nohou. A hned se zase rozběhl, běžel rychle, jako člověk, který ví, co má před sebou.

„Ach,” pomyslel si s hlubokým povzdechnutím, „teď už mi nesmí Siddhártha uniknout! Už nechci víckrát své myšlení a svůj život začínat s átmanem a s utrpením světa. Nechci se už umrtvovat a drásat na kusy, abych v troskách nalezl tajemství. Ani jóga, ani védy, ani asketové, ani nějaká nauka už mně nemá co dát. Sám u sebe se chci učit, chci být svým žákem, chci se poznávat, pochopit tajemství Siddhárthy.”

Rozhlédl se, jako by viděl poprvé svět. Svět byl krásný, svět byl pestrý, svět byl zvláštní a záhadný! Byla tu modř, byla tu žluť, byla tu (...)

(......)