Hermann Hesse
překlad: Vratislav Slezák

NARCIS A GOLDMUND
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA ŠESTÁ

Jednoho dne zavolal páter Anselm Goldmunda do lékárny, do své pěkné, nádherně vonící komůrky s bylinami. Zde se Goldmund dobře vyznal. Páter mu ukázal uschlou vylisovanou rostlinu, kterou uschovával čistou mezi listy papíru, a zeptal se, zda tu rostlinu zná a umí přesně popsat, jak vypadá venku v polích. Ano, Goldmund to dovedl: rostlina se jmenovala třezalka. Pečlivě musel popsat všechny její znaky. Starý mnich byl spokojen a pověřil svého mladého přítele, aby odpoledne té rostliny nasbíral pořádný svazek, přičemž mu udal místa, kde ráda roste.

“Dostaneš na to odpoledne volno ze školy, chlapče, určitě proti tomu nic nemáš a nic tím neztratíš. Znát přírodu je totiž také věda, nejen ta vaše pitomá gramatika.”

Goldmund poděkoval za ten velmi vítaný příkaz, aby sbíral pár hodin květiny, místo aby seděl ve škole. Ještěsi pro radost vyprosil u štolby koníka Lysáka a brzy po jídle vyvedl zvíře, které ho bouřlivěuvítalo, ze stáje, vyskočil na ně a nadmíru spokojen vyklusal ven do teplého zářivého dne. Hodinku či něco víc se projížděl, užíval vzduchu a vůně polí a především jízdy, poté se rozpomněl na svůj úkol a vyhledal jedno z míst, která mu páter popsal. Tam uvázal koně ke stinnému javoru, chvíli si s ním povídal, dal mu chleba a potom se vydal hledat třezalku. Pár políček tu leželo ladem, byla bujně porostlá všelijakým býlím, ubohé drobné máky s posledními vybledlými květy a už mnoha zralými makovicemi postávaly mezi uschlými šlahouny vikve a nebesky modře kvetoucími čekankami a vyrudlým rdesnem, pár hromádek nakupeného kamení mezi dvěma poli obývaly ještěrky; a tu už také byly první trsy žlutě kvetoucí třezalky a Goldmund začal trhat. Když už jí měl pěknou hrst, posadil se na kameny a odpočíval. Bylo horko, toužebně hleděl k tmavému stínu vzdáleného okraje lesa, ale tak daleko od své třezalky odejít nechtěl, ani od svého koně, kterého odtud mohl vidět. Zůstal sedět na teplých křemíncích z pole, byl zcela zticha, aby znovu spatřil vylézat vyplašené ještěrky, čichal k třezalce a držel její lístečky proti světlu a prohlížel si v nich stovky droboulinkých vpichů jako od jehel.

Jak zvláštní, pomyslil si, každý z těch tisíců drobných lístků má v sobě vypícháno takové nepatrňoučké hvězdné nebe, jemňoučké jako krajka. Všecko je zvláštní a nepochopitelné, ještěrky, rostliny i kameny, vůbec všecko. Páter Anselm, který si ho tak oblíbil, si už svou třezalku sám natrhat nemůže, nohy mu neslouží a celé dny se nemůže ani hnout, ani se vším svým lékárnictvím to nedokáže vyléčit. Třeba už brzo umře, a bylinky v komůrce budou vonět dál, ale starý páter už tu nebude. Třeba bude ale žít ještě dlouho, možná deset i dvacet let, a pořád bude mít ty řídké vlasy a ten směšný svazeček vrásek kolem očí; a já, Goldmund, co bude se mnou za dvacet let? Ach, všecko je tak nesrozumitelné a smutné, i když zase i krásné. Člověk nic neví. Člověk žije a běhá po světě a jezdí na koni lesem a leccos se na člověka dívá tak vybízivě a slibně a (...)

(......)