Hermann Hesse
překlad: Vratislav Slezák

NARCIS A GOLDMUND
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA SEDMÁ

Zatímco se nad pole vkrádal chlad a měsíc hodinu za hodinou stoupal výš, milenci stále spočívali na svém měkce osvětleném loži, zabráni do svých her, společněupadali v dřímotu i ve spánek, při probuzení se opět obraceli k sobě a znovu rozněcovali, znovu zaplétali, znovu usínali. Po posledním objetí leželi vyčerpáni, Líza se zaryla hluboko do sena a bolestně oddechovala, Goldmund ležel naznak, bez hnutí a dlouho zíral do bledého měsíčného nebe; oba zaplavoval veliký smutek, před nímž prchali do spánku. Spali hluboce a spali zoufale, nenasytně, jako by to bylo naposledy, jako by byli odsouzeni k věčnému bdění a musili v těch hodinách ještě do sebe načerpat všechen spánek světa.

Při probuzení spatřil Goldmund, jak si Líza upravuje své černé vlasy. Chvíli, ještě roztržitěa ne zcela probuzen, se na ni díval.

“Ty už jsi vzhůru?” zeptal se konečně.

Trhla sebou, jako by se vyděsila, a otočila se k němu.

“Musím teď pryč,” řekla poněkud stísněně a v rozpacích. “Nechtěla jsem tě budit.”

“Ale teď už jsem vzhůru. Copak už musíme dál? Nemáme přece žádný domov.”

“Já ano,” řekla Líza. “A ty přece patříš do kláštera.”

“Do kláštera už nepatřím, jsem jako ty, jsem docela sám a nemám žádný cíl. Půjdu samozřejmě s tebou.”

Pohlédla stranou.

“Goldmunde, se mnou jít nemůžeš. Musím teď k svému muži; ztluče mě, protože jsem zůstala přes noc venku. Řeknu mu, že jsem zabloudila. Jenže tomu on přirozeně neuvěří.”

V tom okamžiku si Goldmund uvědomil, že mu to Narcis předpověděl. Takhle to tedy je.

Vstal a podal jí ruku.

“Přepočítal jsem se,” řekl, “myslel jsem, že my dva zůstaneme spolu. - Ale opravdu jsi mě chtěla nechat spát a utéct bez rozloučení?”

“Ach, myslela jsem si, že se rozzlobíš a možná mi i nabiješ. Že mě bije můj muž, dobrá, to už jednou tak je, je to tak v pořádku. Ale od tebe jsem ránu dostat nechtěla.”

Uchopil ji pevně za ruku.

“Lízo,” řekl, “nebudu tě bít, dnes ani kdy jindy. Nechceš raději jít se mnou místo ke svému muži, když tě bije?”

Škubala prudce rukou, aby ji dostala ze sevření.

“Ne, ne, ne,” volala plačtivým hlasem. A protože dobře cítil, že její srdce se od něho chce odpoutat a že raději od jiného chce rány než od něho dobré slovo, ruku jí pustil a ona se dala do pláče. A ihned také do běhu. Zakrývajíc si mokré oči rukama, utíkala pryč. Goldmund nic neříkal a díval se za ní. Bylo mu jí líto, jak ubíhala po posečených lukách, volána a přitahována jakousi mocí, jakousi neznámou mocí, o níž musil přemýšlet. Bylo mu jí líto a také trochu litoval sám sebe; nemá štěstí, jak se zdá, sedí tu sám a trochu přihlouple, uvízl opuštěn. Byl stále ještěunavený a lačný spánku, ještěnikdy nebyl tak vyčerpán. Později bude ještě dost času na to být nešťastný. Opět usnul a probral se, až když mu na slunci, které zatím vysoko vystoupilo, bylo horko.

Teď už byl odpočatý; rychle vstal, běžel k potoku, umyl se a napil. Vrátilo se mu mnoho vzpomínek, ze chvil lásky této noci zavonělo mnoho obrazů, mnoho (...)

(......)